Zamyšlení nad Popeleční středou

Svůj článek začnu možná tvrdě, ale pro jádro sdělení se to hodí. Uvědomujeme si, co z nás jednou zbude? Malá urna s trochou popela. „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš!“ To je konstatování kněze, který na Popeleční středu symbolicky sype při bohoslužbách popel na hlavu věřícím i komukoliv, kdo přijde v ten den do kostela. Věřící se smrti nevyhýbají, netabuizují ji, nedémonizují. Prostě s ní počítají.

Lidskou konečnost si takto připomínají právě na začátku postního období. Myslím si, že je to zdravé. Vědomí ohraničenosti bytí je vede k nápravě vztahů, k revizi vlastního jednání. Nastane totiž okamžik, kdy někomu, koho máme rádi, už nebudeme moci vyznat svou lásku, kdy ho nebudeme moci poprosit o prominutí nebo nebudeme moci více spolupracovat. Běží nám tedy čas!

Ale abych neskončil v pochmurnosti myšlenek na smrt, ucelil bych téma významu Popeleční středy důležitým dovětkem: že ono konstatování „prašné skutečnosti našeho života“ má být doplněno o paprsek naděje na vzkříšení, na život po životě, který pro křesťany není nějakým opakováním, ale cílem, vyvrcholením bez konce. Svědkem této naděje je Ježíš Kristus, o kterém křesťané věří, že svou smrtí přemohl smrt. Jsme stvořeni pro život, ne pro zánik.

Petr Šabaka, vojenský kaplan z Moravské Třebové

Ó pane,

přijď již a rozjasni noc. Toužím po Tobě, jako touží umírající. Pověz mé duši, že se nestane nic, jen to, co Ty dopustíš - a že nic, co dopustíš Ty, není beznadějné. Ó Ježíši, Synu Boží, který jsi stál mlčky před těmi, kdo Tě soudili, zadrž můj jazyk, dokud neuvážím, co a jak mluvit. Ukaž mi cestu a dej mi ochotu po ní jít. Opovážlivé je váhat a nebezpečné jít dál Splň tedy mou touhu a ukaž mi cestu. Přicházím k Tobě, jako raněný k lékaři. Ó Pane, dej mému srdci klid.

Sv. Birgitta