K nejpopulárnějším předvánočním svátkům patří jistě svatý Mikuláš (6.prosince). Církevní legenda o Mikuláši, biskupovi z Myry v Lýkii na jihu Malé Asie, prošla postupem doby řadou úprav. Původně byl zobrazován v doprovodu tří dětí, které zázračně oživil (byly zamordovány zlým řezníkem a vhozeny do nasolovací kádě). Podle staré lidové víry sestupuje každý rok 5. prosince navečer z nebe na zem a obchází lidské příbytky. V převlečení za tohoto světce procházejí lidé ulicemi s čertem (symbol zla) a andělem (symbol dobra). Součástí je obdarovávání dětí, které byly hodné, a udílení napomenutí těm, které zlobily.

Svatý biskup Mikuláš se narodil někdy kolem roku 250 ve městě Pataře, v rodině zbožných a bohatých křesťanů. Po smrti rodičů rozdal velkou část svého majetku chudým a potřebným lidem. Aby unikl projevům vděčnosti, vydal se na pouť do Palestiny. V maloasijském městě Myra zemřel v té době biskup. Novým biskupem se měl stát ten, kdo vejde následujícího rána do chrámu. Tím byl putující sv. Mikuláš, který když se zpočátku vzpíral, ale nakonec biskupský úřad přijal. Biskupem v Myře, dnešním Demre na jihozápadním pobřeží Turecka, se stal okolo roku 300. Svůj biskupský úřad poctivě vykonával až do své smrti. Po deseti letech propuklo pronásledování křesťanů, Mikuláš byl zatčen a těžce mučen, aby odvolal víru v Krista a obětoval pohanským bohům. Měl pohádkové štěstí – mučení přežil, neodvolal, a přesto byl propuštěn. Zemřel 6. prosince, ten den se hned začal slavit, jen se přesně neví rok úmrtí, který je někdy mezi lety 345 a 351. Více o jeho životě není známo. Ale něco přece jen víme. Jsou to legendy o jeho působení.

Mikuláš se v osmém století stal patronem Ruska, odkud se jeho sláva pomalu šířila do celé západní Evropy. V desátém století vtrhli do Myry italští piráti, ukradli tělesné pozůstatky biskupa Mikuláše z kamenného sarkofágu a odvezli je do Bari v Apulii (dnešní jižní Itálie). Prázdný sarkofág je dodnes k vidění v Turecku. Ostatky svatého biskupa už zůstaly v Bari, kde se každoročně 8. května slaví veliký svátek „přenesení“ svatého Mikuláše (spíše by se měl jmenovat ukradení). Rozkvetlými ulicemi prochází průvod v historických kostýmech, lidé jedou na lodích po moři ke světcově soše. Jen to, jak se světec dostal do jejich města obyvatelé raději nepřipomínají.

Mikuláš, jak ho známe dnes, má také svou historii. V desátém století se v Německu objevila tradice biskupa, který obchází stavení a dává dětem do připravených holínek dárečky. Tradice se rychle rozšířila, v každé zemi se „Mikuláš“ jinak jmenoval a jinak vypadal. Ten „náš dnešní Mikuláš“ se narodil teprve před sto lety. Moritz von Schwind, německý malíř a grafik, nakreslil staršího muže s dlouhým bílým plnovousem, v červeném plášti s kapucí, lemovaném bílou kožešinou. A obrázek se ujal. Dá se říci, že tehdy se svatý Mikuláš globalizoval. Ovšem je třeba vědět, že v  mluvě symbolů a barvy bohoslužebných rouch je červený plášť pojetí hodně umělecky stylizované do vnějškové líbivosti. Svatý Mikuláš nezemřel jako mučedník a tudíž jeho pluviál má být slavnostní bílý, nikoliv červený jako Děda Mráz či Santa Claus a další, kteří jsou symbolem komerčního pojetí.

LEGENDY O SVATÉM MIKULÁŠI

1. Biskup Mikuláš z Myry

Hlad zachvátil lykijská města v Malé Asii. Lidé klepali na dveře svého biskupa Mikuláše a prosili ho: „Svatý muži, pohleď na naši velikou bídu! Dej nám něco k jídlu!“ Ale ani biskup už neměl ani sousto chleba. „Buďte trpěliví“, říkal čekajícím, „brzo musí připlout lodi s obilím z Egypta. Už dávno tady měly být. Proste Boha, ať nám je pošle.“ Pak se odebral s lidmi do chrámu. Stále znovu volal úpěnlivě: „Ušetři, Pane, ušetři svůj lid! Dej, nám potřebný chléb, který by utišil hlad.“ A všichni se modlili s ním: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“Náhle povstal neklid mezi hustě natlačeným zástupem. Pak bylo slyšet mručení, které proniklo až k biskupovi. Tu se ozvalo zvolání: „Egyptské lodi jsou v dohlednu. Blíží se k přístavu.“ Ještě jednou ožily unavené a vyhasínající oči lidí. Se svým biskupem spěchají k přístavu Andriaki před branami města Myry. Skutečně, už je vidět bílé plachty. Každým okamžikem se více blíží. Ve vší té radosti kolem sebe zůstává biskup vážný: „Ještě do přístavu nedojely“, říká a ukazuje na vzdouvající se moře. Také vítr není dobrý. Z pevniny je vidět, jak se lodi zoufale pokoušejí udržet směr k přístavu. Náhle je vítr ještě prudší a bouřlivější. Námořníci teď svinuli plachty. Prudké vlny, vysoké jako dům, se převalují přes bok lodi, ležící pod nimi. Je nebezpečí, že l odi se svým vzácným nákladem se roztříští o pobřežní skaliska. Všichni na pobřeží přihlížejí zoufalému boji lodi. Žádný se ještě neodvažuje vyslovit to, co už přece teď se nedá zatajit, že totiž lodi budou od břehu odehnány. Opravdu, teď se lodi obracejí k západu. Vzdaly už ten beznadějný zápas o přistání v přístavu Andriaki před městem Myrou. Jeden druhému to s rezignací přiznává: „Obracejí! Mizí!“ Kdo ví, ve kterém přístavu teď složí svůj náklad. Pak se lodi definitivně ztratily pohledům lidí. Pouze jeden však ani teď neztrácí klid: Biskup Mikuláš. Znovu pokleká k modlitbě. Hodina za hodinou plyne, ale biskup nepovoluje, a všichni setrvávají. Když pak již i poslední jiskra naděje uhasíná, začínají se někteří zvedat a vracejí se zoufalí se svým biskupem. Pak náhle vyskočí a někdo zvolá: „Vítr se obrací! Vane teď od západu!“ Skutečně. Ale pak přece musí přivést zpátky lodi, které se již zdály ztracené! Naděje je zatím malá. Orlím zrakem sleduje množství lidí obzor. Tu jeden uvidí vrchol stožáru, druhý vidí plachty. Neuvěřitelné se stává skutečností. Lodi se vracejí! Blíží se stále více a teď se jim podařilo přistát. Uvolňují se kotvy. Lodi jsou v přístavu. Záchrana je tady. Lodi přivážejí tak vzácné obilí, které zajistí chléb na mnoho měsíců. Jeden však stále ještě klečí v písku pobřeží a děkuje Bohu na kolenou se sepjatýma rukama: Biskup Mikuláš.

2. Je to pohádka, nebo skutečnost, kdo ví. Vážený šlechtic z Myry se ocitl ve finanční tísni. Byl na tom tak špatně, že chtěl své tři dcery poslat vydělávat do nevěstince. Biskup Mikuláš se to dozvěděl a tajně vhodil dívkám oknem do pokoje tři váčky mincí. Suma nejen pokryla dluhy, ale ještě stačila na věno. Na této legendě patrně stojí celá mikulášská tradice.

3. Tento příběh svatého Mikuláše se odehrává také v přístavním městě Myra. Do města připlouvají stále nové a nové lodě, které vozí rozmanité zboží. Rodina chudého Antonia žije pouze z toho, co tento otec vydělá jako nádeník v přístavu. Když však Antonio vážně onemocní, ocitne se rodina bez příjmů. Drzý hostinský využívá situaci a chce koupit Antoniovu dceru. I přesto, že rodina strádá hlady, obrací se proti hostinskému a rodiče svou dceru brání. Peníze však stále nepřicházejí, a tak Antonio stojí před vážným rozhodnutím, jak dále. Modlí se k Bohu, aby jejich situaci vyřešil, a s důvěrou v Boží milosrdenství jdou všichni spát. Ráno dcera objevuje na okně plátěný pytlík a v něm zlatá jablka. Rodina je i s dcerou zachráněna díky štědrému daru biskupa Mikuláše. Celý příběh vypovídal o důvěře v Boha a jeho pomoc. Každý v něm může najít mnoho společného s dnešní dobou - těžká finanční situace a odkázanost na pomoc druhých. Příběh svatého Mikuláše nás učí, že pomoc druhým v nouzi má smysl a je naším úkolem. Svatý Mikuláš je patronem námořníků a rybářů, ochráncem převozníků a hlavně dětí. V dřívějších dobách pečoval o mosty a chránil před povodněmi až do 18.století. Pak úlohu patrona mostů a vody v českých zemích převzal sv. Jan Nepomucký.

mmj 2011