Brandýské putování dětí

Někdy na přelomu dubna a května 2010 přišly naše děti s nápadem projít několik zajímavých míst v Brandýse. Největší podíl na přípravě celé akce měla Adéla a Petra, účastnili se i Vojta a Hedvika. Jejich vedení se ujala paní magistra Janáčková.

Původní nápad, abychom všechny zastávky prošli najednou, dospělé dost polekal. Bylo to časově náročné a dost dlouhé. Nakonec byl přijat kompromis: každou první neděli v měsíci po mši svaté se uskuteční jedna zastávka. Začátek byl první neděli v červnu, to je 6. 6. Po modlitbě v kostele se vyšlo na hřbitov, kde se u nově opraveného kříže konalo první zastavení. Po prázdninách, první neděli v září, to je 5. 9., byla druhá zastávka v prostoru mezi zadním vchodem do kostela a hromadným hrobem umučených vězňů. Text se týkal popisu parku kolem kostela, hromadného hrobu a márnice. Třetí zastávka byla 3. 10. u kříže pod kostelními schody a čtvrtá 7. 11. na náměstí u sochy Panny Marie. Závěr bude 5. 12., první neděli v prosinci a zároveň druhou neděli adventntní. Děti lidem přiblíží inteiér kostela. Je možná více lidí, kteří jsou každou neděli návštěvníky kostela, ale koho představují jednotlivé sochy nebo obrazy nevědí, nebo je ani nenapadne, že by se o to mohli zajímat.

1. ZASTAVENÍ: FARA A HŘBITOV

FARA

Podle matriky existovala katolická fara už v roce 1621. Nová fara se plánovitě budovala od roku 1750. Mříže ve farských oknech pocházejí z rozbouraného zámku u obce Mostek, který si tam nechala postavit r. 1724 hraběnka Rothalová, ale před dokončením ho nechala zbourat. Stalo se tak po návratu jejího syna z ciziny. Ten po návratu z cest po Evropě prohlásil, že v Itálii mají lepší bydlení koně, než skýtá tento zámek. Když ještě fara neexistovala, bydleli duchovní u Karla Podhajského v domě č. 15. Zakladatelem nové farní budovy byl 16. duchovní v Brandýse farář Zubr (připomeňme si legendu o smrti jeho sestry a kapličce na mosteckém kopci z roku 1703). Brandýské panství r. 1699 převzal František z Trauttmansdorfu. Tento pán byl nejvyšším zemským komořím a místodržitelem. Spojil Litomyšl s Brandýsem. Dal pobořit Bratrský dům a nechal ho přebudovat na tržnici pro soukeníky. Později v těchto místech vystavěl první verzi dnešního zámku. Roku 1723 ho prodal v rámci příbuzenstva tetě Marii Terezii z Paaru, provdanou z Trauttmansdorfu . Ta se podruhé provdala za hraběte z Rothalu. Její syn František Norbert z Trauttmansdorfu převzal panství roku 1732 a po jeho smrti patřilo panství jeho synovi. Brandýs patřil Trauttmansdorfům až do roku 1803. Byl to šlechtický rod, který podporoval hmotně i finančně katolickou farnost, její duchovní i jejich hmotné zázemí. Další finanční, historicky doložená, podpora byla získána z prodeje cínových a měděných rakví a šperků značné hodnoty po objevení žerotínské hrobky. Jan Karel starší ze Žerotína sice před svým odchodem do ciziny (do polské Wroclawi) nechal zbourat evangelický kostel Jana Křtitele s vchodem do hrobky(jeho otec vybudoval roku 1559 čtverhrannou kapli, syn ji přestavěl na mnohem větší chrám s bratrským hřbitovem okolo). V roce 1617 byla stavba dokončena a již roku 1623 nechal vše skvostné sejmout včetně snesení klenby a snížení zdí a vše přikrýt. Roku 1629 byl kostelik pobořen zcela, ale hrobka zřejmě zůstala, protože 1636 sem byly uloženy na jeho přání jeho ostatky. Hrobka i pozemek zpustly a upadly v zapomenutí. Roku 1721 byl náhodně vchod do hrobky objeven pasáčkem. Následovaly majetkové tahanice úředního charakteru mezi majitelem pozemku, katolickou konsistoří a Janem Ludvíkem ze Žerotína. Spor se táhl až do roku 1747. Nakonec byly peníze získané prodejem věnovány na vybavení fary a katolického kostela. Žerotínský náhrobek byl roku 1811 také objeven náhodně, a to při těžbě rumiště. Nejprve byl použit jako schod u dveří katolického kostela, pak byl umístěn na zeď za hlavní chrámové dveře.

HŘBITOV

V Brandýse je celkem pět míst používaných k pohřbívání. Jsou to čtyři bývalé hřbitovy: Pikhartský hřbitov v zahradě Na včelnici na svahu hradního kopce, hřbitov na území před půvabným starobylým domem s pávy a na protější straně silnice na pozemku, kde stojí původní hřbitovní kříž, hrobka Žerotínů, a v okolí bratrského kostela Jana Křtitele rozsáhlý bratrský hřbitov, jehož rozsáhlost potvrzují nálezy kostí při zemních pracích-(poslední v roce 1921, v místech kde dnes stojí dům č. 1OO „vila Komenius“), - a hřbitov kolem katolického kostela Nanebevstoupení Páně. V současné době se pohřbívá na městském hřbitově, který byl založen na původně farních pozemcích. Je zde uložena k věčnému spánku řada zajímavých a význačných osobností.

Nynější hřbitov leží nad kostelem a katolickou farou a byl založen roku 1895. Centrem hřbitova je hlavní kříž. Vedle kříže vpravo jsou tři kněžské hroby. Nejmladší z nich patří P.Hurychovi, který byl brandýským farářem až do své smrti roku 1974. Naproti hlavnímu vchodu můžeme nalézt hrob místního řídícího učitele, kronikáře a zakladatele Okrašlovacího spolku, Františka Faltuse. Při západní zdi leží hrob JUDr. Břetislava Kadlčíka, rodáka z Bojkovic na Moravě, který založil nadaci pro podporu českých rolníků a napsal Poutavé dějiny Brandýsa na základě historických pramenů získaných prostřednictvím tajemníka města Emanuela Matějky. Autorem kreseb v knize je místní občan Vilímek. Při západní zdi leží také hrob Bobkových, podle kterých se stráň nad Loukotí nazývá Bobčák (pod touto strání měli Bobkové chalupu). Byla to významná brandýská rodina, ale vymřela na nakažlivou nemoc a bezdětnost. Při západní zdi se nacházejí místa posledního odpočinku farářů – kronikářů Josefa Vaška, Václava Veselíka, Čeňka Mencla a Gustava Jelínka. V severozápadním rohu chátrá zrušená hrobka brandýského podnikatele rytíře Horského (ten postavil vilu Ludmila, což je dnešní Sokolovna. Její věž byla postavena pro jeho rozsáhlou numismatickou sbírku, která ve své době byla prý nejrozsáhlejší v Evropě. Po krachu podnikatele Horského byla rozprodána a její části jsou roztroušeny po celém světě). Pod severní cestou se nachází hrob Ondříčkovy manželky Anny a dcery Eleonory. Zrušený hrob na severní straně patřil kuchaři prezidenta T.G.Masaryka A. Hubkovi, který byl spřízněn s rodinou Brunových – majitelů kdysi vynikajícího hotelu na okraji náměstí.

2. ZASTAVENÍ: OKOLÍ KOSTELA

Parčík okolo kostela je ohraničen kamennou zdí. Má značnou rozlohu. Sousedí s farní zahradou, městskou komunikací pro pěší z náměstí /v minulosti zvanou Hluboká cesta/, soukromými pozemky a ústí do něj městské schody. Dva vchody zvnějšku dovnitř směřují k bočním vchodům do kostela: shora s kopce od fary, tedy ze severu, kde je vstup do kostela bezbariérový a zdola od jihu z náměstí po městských schodech - zde je vstup do kostela umožněn po několika schodech. Ze západu je hlavní vchod do kostela. V minulosti byl používán při zvláštních příležitostech: vcházely tudy v průvodu děti k 1. svatému přijímání, vycházely pohřební průvody, tudy se ubíraly průvody o Božím Těle. Už téměř rozpadlé schody u tohoto vchodu nechal opravit pan farář Mariusz v roce 2009. Parčík je lemován věncem zbylých památkově chráněných jírovců. Po svém příchodu do naší farnosti nechal pan farář Mariusz pokácet větší počet starých, na první pohled krásných, stromů v okolí kostela i fary. Z počátku za to sklidil mnoho nelichotivých výtek od brandýských obyvatel, kterým bylo stromů líto. Po jejich pokácení se však zjistilo, že kromě jediného, který byl u provizorních vrátek z parčíku do farní zahrady, byly všechny stromy už ze dvou třetin uvnitř prohnilé a bylo jen otázkou času, kdy je zlomí nějaká vichřice a způsobí tím třeba procházejícím lidem úraz. Jediný zdravý strom korunou prorůstal elektrickou přípojku přes zahradu do fary a jeho odstranění bylo z bezpečnostních důvodů rovněž nutné.

PŮVODNÍ HŘBITOV

Původně byl kolem kostela hřbitov, protože v dřívějších dobách se pohřbívalo pouze u kostelů. V 19. století, jak bylo v té době prosazováno a zároveň proto, že už původní hřbitov byl malý a nestačil, byl založen městský hřbitov. Nynější hřbitov, založený jako městský, leží nad kostelem a katolickou farou (postavenou r. 1750) a byl založen r. 1895. Je to o 150 až 200 m výš. Většina hrobů byla přemístěna tam. Tady si při podrobnější prohlídce můžeme všimnout ponechaných zajímavých náhrobků i hrobů. Dva velmi staré pískovcové náhrobky, s reliéfem a obtížně čitelným zbytkem textu, jsou na původní hřbitovní zdi při severním vchodu do hřbitova a zároveň naproti vchodu do kostela. Jsou to náhrobky zde k věčnému odpočinku uložených duchovních. Na nich si můžeme ověřit historii zdejšího kostela. Jeden náhrobek je s křížem, tedy katolický, druhý s kalichem, tedy protestantský. Ten pochází z doby, kdy i kostel patřil kališníkům, protože jinak by pohřbení nekatolíka u katolického kostela bylo vyloučené. Do zdi kostela je zabudována náhrobní deska rodiny mlynářů Hannaků. V rozvalinách bývalého bratrského kostelíka sv. Jana Křtitele byl r.1809 nalezen Žerotínův náhrobní kámen, nebo spíše náhrobník, a ten byl vsazen do zdi katolického kostela poblíž na sever vedoucích dveří už v předsíni kostelní lodi. Mezi sakristií a severním vchodem do kostela u venkovní zdi jsou klasicistní náhrobní kameny z počátku 19. století. Vedle vchodu do kostela je hrob, na jehož kovovém plůtku se vlní hádci. Podle pověsti je to hrob neznámého rytíře, který vjel do hadího hnízda a zemřel na uštknutí. Úplně v rohu u sakristie je hrob s mrtvolou, která nezetlela. Má to být hrob buď říčeckého učitele, který se mrskal (bičoval), nebo hrob některého z dalších občanů Říček.

SPOLEČNÝ HROB VĚZŇŮ Z TRANSPORTU Z OSVĚTIMI

V jihozápadním rohu starého hřbitova leží společný hrob 18 vězňů z vlakového transportu z koncentračního tábora Osvětim. Zemřeli dle úředního sdělení „na podchlazení“, byla konstatována „nenásilná smrt“, protože nic jiného v té době lékař při ohledání jejich těl napsat nesměl. Podrobněji je možné říci toto: 24. ledna 1945 projel brandýským náražím vlak s vězni z koncentračního tábora Osvětim, vyklizeného před postupující Rudou armádou. Vlak jel od České Třebové a na chvíli zastavil ve stanici Ústí n/O- město. V občanech, kteří ho pozorovali, pohled vyvolal zděšení. Na otevřených nákladních vagonech s nízkými stěnami byli lidé, odění za silného mrazu 13 pod nulou a občasné sněhové vánice, jen v nuzných plátěných hadrech vězeňského stejnokroje. Vagónů bylo přes třicet a byly napěchovány vězni. Vojenské hlídky, které vlak střežily, nikomu nedovolily přistoupit blíž. Viděl je i železniční pochůzkář, který vlak stojící na trati předešel u osady Bezpráví. Viděl také, jak z vagonu vypadli dva vězni. Když k nim došel, byli oba mrtví. Než došel do Brandýsa, viděl 9 mrtvých vězňů. Celkem bylo nalezeno 18 zemřelých na katastru obcí Sudislav, Brandýs a Mostek. Jen jediný měl civilní šaty a boty, ostatní byli v plátěných pruhovaných kalhotách, bez spodního prádla a čepice. Místní četnické stanici bylo nařízeno zajistit odvoz a pohřbení do společného hrobu. Nejprve byli uloženi v márnici u kostela a za dva dny poté byli pohřbeni do společného hrobu. Podle odhadu bylo vězňům 19-38 let. Je pravděpodobné, že šlo o osoby židovského vyznání, protože v Osvětimi byli vyhlazováni Židé z celé Evropy. A tak nám mohou jen čísla vyrytá do desky pomníku sdělit, kdo se stal obětí nelidského zacházení. Jsou to čísla, která měli vězni vytetovaná na předloktí. Zemřeli tedy již v závěru II. světové války. A jen čísla na desce pomníku vztyčeného v záhlaví jejich společného hrobu nám připomenou jejich osud. Před několika lety paní Jendeková /bývalá učitelka/ pátrala v nově otevřených archívech, a kromě asi tří jmen se jí podařilo vězně podle čísel identifikovat. Jednalo se o maďarské, rumunské a bulharské židy. Nápis „Na shledanou bratře Jeníku“ je zde přidán od někoho z místních obyvatel, jemuž bratr zahynul v koncentračním táboře. V našem kostele je každoročně v lednu k jejich památce sloužena mše svatá. O hrob se v minulosti staral Svaz protifašistických bojovníků, rovněž sem chodívala vždy jedna školní třída a starala se o pořádek. Dnes o hrob pečují farníci. Současná pietní úprava je dílem pana faráře Mariusze.

MÁRNICE

Vedle hrobu je bývalá márnice, která je kulturní památkou. V době, kdy byl starostou pan Novák, byla restaurována. Stát tehdy přispíval na restauraci nemovitých kulturních památek 70% ceny, zbytek platili farníci. Díky tvořivému elánu a úctě k lidské tradici i lidskému bytí farář Mariusz Luczyszyn upravil tuto nenápadnou stavbu na kapli Božího hrobu. Vytvořil tak nedaleko lidského hemžení a zároveň v blízkosti kostela s Nejsvětější svátostí půvabné zákoutí, kde je možné v tichu přemýšlet, vzpomínat, modlit se a rozjímat.

3. ZASTAVENÍ: KŘÍŽE V BRANDÝSE NAD ORLICÍ

Kříž byl neuvěřitelně krutý popravčí nástroj. Používali jej Římané na přelomu letopočtů pro židovské vzbouřence /zeloty/, pro vrahy a jiné nejtěžší zločince. Jeho původ je ale starší a do Evropy se dostal patrně s nájezdy divokých kmenů z Asie. Lidé na něm umírali dlouhé hodiny i dny, a umírali bolestmi a naprostým vyčerpáním. Pokud jejich tělo viselo za připoutané ruce, dusili se. Pokud se pokusili vzepřít na přibité nohy, měli kruté křeče ve svalech nohou. Zmítali se bolestmi, neudrželi moč a stolici a byli nazí. Brzy dostali vysokou horečku /připomeňme Kristovo "žízním"/. Kříže nebyly příliš vysoko nad zemí, proto každý kolemjdoucí mohl na ukřižovaného člověka plivnout. Byla to smrt nejen krutá, ale také velice potupná, člověku nezůstalo ani trošku lidské důstojnosti. A bylo snad milostí Boha Otce, že jeho syn umíral na kříži "pouhé" 3 hodiny.

Největší počet křížů u nás pochází z doby baroka. Kromě toho, že jsou projevem lidové zbožnosti v době jejich pořízení, má většina z nich velkou historickou hodnotu.

Začínáme křížem pod městskými a farními schody pod kostelem. Ulicí z rohu náměstí směrem ke kostelu dojdeme ke schodišti, které z větší části patří městu, pouze poslední oddíl schodiště patří farnosti a tedy ke kostelu. Protože celé vede ke kostelu, říká se mu kostelní schodiště. Vedle vstupu na toto schodiště stojí kamenný kříž z roku 1816. Do tohoto místa, které je pro něj důstojnější, byl přemístěn v roce 1879 od čísla popisného 127, které bylo známé jako hotel Bruna. Dnes je tam hospoda U medvěda. V historii tohoto kříže můžeme zjistit, že ním obdarovala kostel, podle rady brandýského purkmistra a kronikáře, vdova po bohatém brandýském mlynáři Kopeckém. Ten zemřel, když mu bylo 55 roků dne 3. května 1813 a zůstalo po něm obrovské jmění. Kříž byl zhotoven roku 1816. Při zakrývání odpadního kanálu byl kříž rozebrán a umístěn pod schody, které vedou ke kostelu. V kříži jsou umístěny svaté ostatky a památeční listina mlynářovy vdovy paní Kopecké, která byla také členkou Choru literátského. Tento kříž byl při opravě schodiště rozebrán a odborně restaurován. Po nové instalaci žádali farníci patera Krajíčka, aby byl spolu se schodištěm požehnán, to se ale neuskutečnilo.

Další kamenný kříž stojí uprostřed křižovatky před Rehabilitačním ústavem. Nese letopočet 18. května 1814. Tento kříž sem byl přenesen od předposledního domu v Loukoti r. 1885. Tam stál po pravé straně. Po přestavbě křižovatky na kruhový objezd, byl pro kříž vystavěn samostatný ostrůvek a po dokončení úprav byl znovu posvěcen při malé veřejné slavnosti. Přítomný byl předseda městského úřadu pan Petr Tomášek, který akci oficiálně zaštítil, a světitelem byl náš pan farář Mariusz Lusczyszin (2009).

V zahradě rodinného domku číslo popisné 63, najdeme nevelký kříž z roku 1849. Na pískovcovém podstavci je kovová podoba těla Ukřižovaného Ježíše. Dnešní umístění není původní. Kříž byl na toto místo přemístěn krátce po druhé světové válce při stavebních úpravách dnešní Lázeňské třídy. Podle koster nalezených na původním pozemku, který byl využit jako stavební parcela, se usuzuje, že označoval hřbitov. Málo čitelný letopočet 1884 je na zadní straně podstavce, na přední straně je nápis „Dokonáno jest“.

Posledním křížem v blízkém okolí, je pískovcový kříž na kopci u Kaliště. Na mohutném hranolu podstavce stojí kovový kříž. V literatuře o Brandýse o něm není nic napsané a nápis je nečitelný. Povrch kříže byl neodborně ošetřen barevným nátěrem. Ten však na nesprávně ošetřeném kamenném povrchu nedrží a místy oprýskává.

Těsně za severozápadní hranicí katastru při silnici směrem na Choceň, asi 100 m od obce Mostek, stojí ještě jeden kříž. Je kamenný. Hlava i ramena pískovcového kříže jsou obroušena erozí. Jeho původ ani datum vzniku nejsou známy. Ještě někdy před 60 lety se říkalo, že tudy šli sv. Cyril a Metoděj. Je to kamenný pískovcový kříž o rozměrech 74x52x23 cm, patří mezi kříže menší. Svým typem je to patrně tzv. kříž smírčí - musel jej zhotovit ten, kdo v těch místech někomu ublížil, případně tam někdo přišel o život. Z jedné strany má obroušenou hlavu - ženy prý odedávna na něm brousívaly srpy. Uprostřed je vyrytý řecký kříž a rovněž na pravém rameni je už téměř neznatelný křížek. Stejný byl určitě i na levém rameni. V roce 1902 zjistil Z. Wirth na zadní straně kříže už těžko čitelný nápis. Tento kříž byl poničený při pokusu o krádež v roce 2002, opraven byl v Orlickém muzeu Choceň a znovu usazen na místo. Původně býval blíže brandýskému kopci.

Kříž je pro nás symbolem víry. Umísťujeme jej na významná místa, rovněž v bytech je máme na důstojných místech, sami se křížem žehnáme. Naše víra však nesmí zůstat pod křížem s mrtvým umučeným Ježíšem. Naše víra musí jít dál až k Ježíšovu hrobu a ten hrob nalézt prázdý. Jen tak může naše víra zůstat živá.

4. ZASTAVENÍ: MARIÁNSKÝ SLOUP A KAPLIČKY

„Svatá Panno Maria, nenarodila se na světě tobě rovná mezi ženami, dcero a služebnice nejvyššího Krále, nebeského Otce, Matko našeho nejsvětějšího Pána Ježíše Krista, nevěsto Ducha svatého – pros za nás se svatým archandělem Michaelem a všemi nebeskými zástupy a všemi svatými u svého nejsvětějšího milovaného Syna, našeho Pána a Mistra.“

Mariánské sloupy jako kamenné ukazováčky štědré Boží ruky svým umístěním architektonicky obohacují vzhled měst a městeček. Jejich obvyklým místem jsou náměstí. Mezi oblohou a kamenným podstavcem se jakoby vznáší Matka Boží v barokním rozevlátém šatě, často s děťátkem v náručí. S plochou náměstí je Mariánský sloup nenápadně spojen různým počtem schodů. Bývá obkroužen stromy tak, aby jejich koruny tvořily u paty sochy zelený věnec. Většina sloupů pochází z doby protireformace- nejčastěji nesou letopočty 1680 - 1720. V našich zemích byly tyto sloupy stavěny na ochranu před morem a proti válkám. Přibyl tak nový prvek, který na náměstích tvoří hmotné i pohledové těžiště.

V zatravněné západní části brandýského náměstí stojí sloup se sochou Panny Marie (Immaculata- Neposkvrněná) z roku 1826. Je to dílo vambereckých mistrů, kameníka Františka Mělnického a sochaře Pavla Mělnického z Vamberka. Sloup byl postaven proto, aby ochraňoval město před epidemiemi, hlavně moru, a živelnými pohromami. Sochu nese jónský sloup (válcový sloup, zdobený závitnicemi pod římsou) s hladkým válcovým dříkem. Na čtyřbokém pískovcovém podstavci sloupu je dnes již málo čitelný nápis, který zní: „soCha z Wlastenské Dobročinnosti zDWIžena a okrašLena pro VctV božské WeLebnosti a nebeské kráLoWny praWé CtiteloWé obět konajíce obce této“ V dnešním písmu a jazyce: Socha z vlastenské dobročinnosti zdvižena a okrášlena pro úctu božské velebnosti a nebeské královny pravé . Ctitelové oběť konajíce obce této.

Vzadu lze číst letopočet 1798, tehdy byl sloup postaven poprvé a to na náklady Johanky a Václava Kellerových. Rozdíl dat je způsoben historií mariánského sloupu - původní socha roku 1811 spadla za vichřice z podstavce a rozbila se. 28. listopadu 1826 byla obnovena. Celková výška sochy je 780 cm. Samotná socha Panny Marie měří 210 cm. Kámen sloupu je v poměrně dobrém stavu, poslední renovace byla v roce 2001. Byly odstraněny řasy, které obrůstaly povrch, zastíněný okolními přerostlými stromy. Čtyři původní javory byly nahrazeny novou výsadbou. Je to jediná katolická památka, která na náměstí zbývá. Nejstarší byla socha sv. Tadeáše z roku 1718, ochránce města, ale nedochovala se. Stávala před radnicí, před první světovou válkou byla odvezena k restaurování a do města se již nevrátila.

Uprostřed náměstí bývala i litinová kašna ze slévárny ve Slaném, ale po válce byla odstraněna. Dřevěný hudební pavilónek z roku 1910, sloužíval o nedělích jako místo pro vojenskou kapelu dragounského pluku z Vysokého Mýta. Byl postaven péčí Okrašlovacího spolku v roce 1912. Připomíná dobu, kdy byl Brandýs známým letoviskem a lázeňským místem. (Byl rekonstruován v roce 2001 a posunut na nové místo, kvůli nové úpravě průjezdní komunikace. Současně byla snížena podezdívka pro bezbariérový přístup.)

V katastru obce jsou dvě kapličky, obě byly v minulém období zanedbávány.

První z hrázděného zdiva, stojí v Klopotech při stezce na Orlík, blízko chovných rybníčků místních rybářů. Svítí bílou fasádou v zeleni klopotského údolí. Je velice prostá vzhledem i vybavením. Původně byla dřevěná a na tomto místě stála od roku 1816 či 1819. Přestavěna byla roku 1864 za purkmistra Paukrta. Cenný obraz Navštívení Panny Marie daroval do kapličky letohradský umělec Umlauf. Cihly a dříví na stavbu daroval kníže Chimay. Pozdější opravu financovali manželé Štanglerovi z hostince v Zadních Klopotech. Od roku 1998 není kaplička uzamčena a šlechetné ruce se starají o její čistotu a výzdobu oltáře pokrytého bělostným ubrusem a také o úpravu okolí stavby. Podařilo se nám zjistit, že o tuto kapličku pečuje paní Bohunková. Za všechny, kteří si všimnou tohoto čistě upraveného místa, mockrát děkujeme.

Druhá kaplička je v Mostecké stráni. Když pokračujeme kolem vstupní brány do RÚ po silnici do kopce na Choceň, asi po 100 m přejdeme silnici a pokračujeme pěšinkou do kopce k Mostku, dojdeme k památné kapličce. Byla v téměř havarijním stavu. Stojí pod památnou lípou, která je stejně stará a je známá od roku 1703 – tedy stáří víc než 300 let (toto stáří odpovídá výsledkům výpočtů založených na několikaletém pravidelném měření obvodu stromu. Bývalo zvykem ke kříži či kapličce vysadit strom, nebo více stromů, obvykle lip. Vidíme, že datum postavení kříže, nebo založení kapličky i stáří stromu si odpovídají- patří k sobě). Kaplička byla dle historických pramenů opravena v roce 1863. V roce 2000 byla opravena znovu, protože byla již velmi poničená. Tuto poslední opravu financovalo město. Ke kapličce se váže pověst o tom, že farář Zubr, zakladatel farní budovy, měl sestru, která pro něho jela do blízké vsi povozem. Ten se převrhl a sestra přišla o život. Její bratr na tomto místě nechal postavit dřevěný kříž s kovovým Kristem. Když kříž zetlel, bylo kovové tělo přeneseno na radnici, později do kostela k oltáři sv. Jana Nepomuckého. Na udržování kapličky dodala kapitál dvacet zlatých v roce 1799 pohodná Terezie Johanidesová.

Podobných kapliček bylo postaveno mnoho, stály spolu se stromy na různých křižovatkách cest pro pěší. Bývalo to místo, odkud se lidé odcházející z bydliště na delší čas nebo i trvale / na příklad tovaryši, studenti, nevěsty/ naposledy mohli ohlédnout za svým domovem, nebo pocestní si ve stínu odpočinout - chodilo se přece pěšky. Ještě po 2. světové válce patřily ke koloritu naší krajiny. Při kolektivizaci zemědělství a rozorávání mezí většinou vadily, proto se jich zachovalo velmi málo. Kapličkám a jiným drobným pietním stavbám se říkalo a na venkově stále říká "Boží muka".

Závěrem ještě důležitý princip mariánské úcty. Kdybychom Marii jen obdivovali, mohli bychom se velmi těžce zklamat. Buďme v mariánské úctě realisty. Obdiv pro Marii vyžaduje následování jejího života v naprosté odevzdanosti ducha a v modlitbě plné živého vědomí a důvěry. Učme se ne jenom vnímat a velebit Mariinu krásu, ale děkovat za ni Bohu a chválit Ho, že jí daroval tolik milostí. Hledejme ve svém životě obdobné situace a chvíle, jaké prožívala ona, a snažme se je prožívat podle jejího příkladu.

listopad 2010 mmj

5. ZASTAVENÍ: KOSTEL

Poslední zastávka byla v kostele 1. neděli v lednu. Nemohla se uskutečnit v listopadu jak byla plánovaná, protože děti nám onemocněly neštovicemi. Je škoda, že většina přítomných po mši sv. odešla a informace, které přečetly děti, si nevyslechla. Snad příště o nějakou jinou akci bude větší zájem.

Pro každého člověka má chrám jiný význam: Pro stavitele chrámu (je místem, do kterého vložil všechno své nadání a kde možná zanechal i část svého srdce.), Pro milovníka umění, (je galerií, ve které jsou soustředěny vzácné projevy velikého lidského ducha.) Pro muzikanta, (je prostorem, který zve k naplnění hudbou, která je i zpěvem jeho srdce.) Pro fotografa,(je místem, kde se snaží na jednom snímku zachytit jistou stabilitu místa a hmoty, proměnu světla i pomíjivost okamžiku.) Pro věřícího člověka, (je místem, kde prožívá některé významné životní události, ale také místem, které zve člověka k setkání s Bohem.) Význam chrámu pro toho, který vešel (jenom proto, že šel) náhodou (kolem dveří, které byly zrovna otevřeny, závisí na momentálním rozpoložení jeho srdce. A jen velmi těžko se dá odhadnout, jaký má chrám vliv na toho, který (přišel, aby) se zde skryl před zimou nebo deštěm.

Ale v jednom bychom jej mohli vnímat všichni stejně: chrám je místem hledání. Je výsledkem hledání umělců, kteří ho budovali, je místem, které nabízí pomoc při životních hledáních i jeho návštěvníkům. Vysoké bílé stěny nebo štíhlé sloupy chtějí pozvednout naše oči výš, než kam dohlédneme, když jsme naplnění každodenními starostmi. Velkými okny přichází světlo, které jakoby chtělo proměnit temnotu světa, ve kterém žijeme.

Ticho chrámového prostoru umožňuje přemýšlet nejen o radostech a bolestech dne, ale i o smyslu toho, co prožíváme, a dokonce i o smyslu a cíli celého života. I pro věřícího člověka je chrám místem hledání. Vždyť věřit znamená každý den hledat toho, který je Láska, a znovu si ověřovat, že opravdová láska spojená s ochotou přinášet oběti je jedinou cestou k trvalému štěstí. Mnohé je jasné, ohraničené, jakoby uzavřené, ale mnohé je jen naznačené, neustále otevřené a svým způsobem provokující. Snad jen jedno si člověk do chrámu musí přinést sám - dostatek času.

BAROKNÍ KOSTEL Nanebevstoupení Páně je dominantou panoramatu Brandýsa. Jeho věže se vypínají nad věnec památkově chráněných kaštanů. Původní katolický kostel z roku 1360 byl malý a dřevěný. Za pánů z Boskovic byl přestavěn. Hlavní oltář zřídili synové Magdaleny z Boskovic roku 1489. Pak byl kostel kališnický a po bitvě na Bílé Hoře ho opět převzali katolíci. Prvním katolickým farářem po husitské revoltě byl Thomas Andreas Wolfius ze Slezska z Glogau. Zemřel v Brandýse roku 1658, jeho náhrobek je za hlavním oltářem. Dokud neexistovala fara, bydleli duchovní u Karla Podhajského v domě číslo 15 (tj. v domě vedle bývalé lékárny). Dnešní podobu kostel obdržel roku 1788 za osmého katolického faráře Johanna Adalberta Zubra.

PŮVODNÍ FARA byla postavena v roce 1750 a mříže v oknech v přízemí jsou ze zrušeného zámku v obci Mostek. V 17.století byla brandýská farnost poměrně rozsáhlá. Farář Zbyněk František Binovský byl současně farářem v Českých Heřmanicích a administrátorem sudslavským (tehdy Cuclav), to je stejný rozsah, jako měl P. Mariusz. Významným knězem v letech 1811 – 1844, byl Pater Josef Kolář. Byl to dobrý Čech a znamenitý hospodář a včelař. Tehdy k faře patřily pole a lesy – tzv. záduší. Pater Gustav Jelínek přišel na faru v roce 1873 a dlouho zde působil. Byl jmenován čestným občanem města. Za něho byla rekonstruována fara, opraven kostel a v roce 1885 znovu postaveny schody ke kostelu.

INTERIÉR KOSTELA: Kostel byl dostavěn v roce 1788, to si můžeme přečíst nad zadním vchodem. Vnitřní vybavení a výzdoba pochází z této doby, nebo je o něco mladší. Kostel je jednolodní, s vyvýšeným presbytářem. Z boku z kněžiště jsou dveře do sakristie. Naši pozornost nejdříve upoutá hlavní oltář. Vidíme obraz Nanebevstoupení Páně. Slavnost Nanebevstoupení Páně je i datem, kdy zde slavíme pouť, pouť v náboženském smyslu (houpačková se stánky a atrakcemi se pořádá obvykle později podle rozhodnutí městského úřadu). Slavnost Nanebevstoupení Páně se slaví vždy ve čtvrtek 40. den po velikonocích, farní oslavy jsou obvykle překládány na následující neděli a slaveny při nedělní mši. Nad tímto obrazem je socha Boha Otce a úplně nahoře je holubice se svatozáří. Holubice znázorňuje Ducha svatého. Tak máme pohromadě celou Nejsvětější Trojici. Hlavní oltář má na zadní straně letopočet 1830.

Po stranách hlavního oltáře stojí sochy apoštolů Petra a Pavla. Naši rodiče a prarodiče tyto sochy znají v barevném nátěru. Když byl hlavní oltář v letech 1997 až 2000 památkovým úřadem restaurován, sochy dostaly původní barvu: obličeje bílé a roucha zlatá a stříbrná. Zároveň byla změněna pozice soch, nyní stojí Petr vlevo a Pavel vpravo. Na stranách oltáře na zdi jsou ještě barevné sochy Nejsvětějšího srdce Ježíšova vpravo, a nejsvětějšího srdce Panny Marie vlevo.

Vpravo, ještě v kněžišti (presbytáři) je boční oltář svaté Anny. Na obraze je svatá Anna, chovající na klíně dítě – Pannu Marii, vedle ní je zobrazen svatý Jáchym (obraz je zřejmě hodně umělecky stylizován. Jáchym byl ve vysokém věku stále bezdětný, a proto byla jeho oběť v Jeruzalémském chrámě potupným způsobem odmítnuta. Židé pokládali neplodnost za Boží trest, proto se s bezdětnými lidmi zacházelo tak, jako by byli méněcenní. Podle apokryfního evangelia svatého Jakuba, se Maria narodila až po úpěnlivých prosbách k Bohu). Po stranách obrazu stojí sochy svatého Josefa vlevo (obvykle je zobrazován jako starý muž, zřejmě jako symbol moudrosti. Ve skutečnosti by pro Marii bylo v tehdejší společnosti potupou, kdyby byl jejím manželem stařec) a vpravo svatý Zachariáš s knihou a křížem. I tyto sochy mají bílé obličeje a zlatá a stříbrná roucha. Na menze stojí schránka s kopií Pražského Jezulátka.

Poslední oltář, který byl restaurován, je oltář vpravo v lodi kostela. Na oltářním obraze je svatý Jan Nepomucký, v popředí je socha Panny Marie Lurdské. Zde se konají májové pobožnosti.

Vlevo vpředu v chrámové lodi je nejmladší a dosud nerestaurovaný oltář. Na obraze je Panna Maria s dítětem Ježíšem. Vlevo je socha svaté Alžběty, vpravo svatého Jana Křtitele. Tento oltář se používá při některých bohoslužbách o Velikonocích. Zde se také křtí, protože vedle tohoto oltáře stojí křtitelnice. Má tvar zeměkoule obtočené hadem se svůdným jablkem v tlamičce. Křestní voda, symbol pramene života, je uvnitř. A tak je tomu i s člověkem po křtu: Duch svatý je uvnitř a zlý venku a jen na člověku záleží, koho pozve dovnitř, komu dá vládu a moc nad sebou. Všechny oltáře jsou dřevěné. I když nevznikly ve stejné době, jejich sloh je vzácně jednotný. Jejich malba imituje mramor.

Kazatelna je umístěna tak, aby se co nejlépe využila akustika kostela. To znamená, že i bez použití mikrofonu je lidský hlas slyšitelný a srozumitelný posluchačům v celé chrámové lodi. Kazatelna je ozdobena plastickým obrazem svatého apoštola Pavla, který hlásá radostnou zvěst. Baldachýn kazatelny má na své horní části sedící postavu svaté Terezie Veliké (z Avily) s křížem a knihou Bible. Okolo svaté Terezie, která je zároveň symbolem člověka, jsou další atributy evangelistů: orel, býk a lev. Díky tradici byl totiž každému z evangelistů přidělen jeden atribut, a to jedna z bytostí z knihy proroka Ezechiela (Ez 1,10 „Jejich tváře se podobaly tváři lidské. Všechny čtyři měly zprava tváře lví a zleva tvářen býčí a všechny čtyři měly také tváře orlí“). Evangelistu Matoušovi byl přidělen člověk, protože jeho evangelium začíná Ježíšovým lidským rodokmenem. Markovi patří lev, protože na začátku jeho evangelia se hovoří o hlasu volajícího na poušti, který je jako hlas lva – i když zmínka o lvu se v evangeliu přímo nenachází. Lukášův atribut je býk, protože na začátku evangelia hovoří o chrámových obětech a knězi Zachariášovi. Janovi byl přidělen orel pro jeho „vzletnou a vysokou teologii“.

V kněžišti jsou ještě sochy sv. Antonína Paduánského a sv. Terezie od Ditěte Ježíše (Terezička Ježíškova), oba ve svých řeholních hábitech (františkán, karmelitka). V chrámové lodi po pravé straně je socha sv. Judy Tadeáše, modlitba k němu je připevněna ve dřevěném rámečku na první lavici na levé straně. Při posledních opravách interiéru kostela na konci 70. let byl celý kostel vymalován bílou barvou. Pouze v přední části v kupoli nad kněžištěm je zachována nástropní malba Mojžíše, který přijímá Desatero.

Nad vchodem do sakristie je vysunuté zábradlí balkonku, kde při bohoslužbách sedávala šlechta. Nad tímto balkonem při pohledu z presbytáře vidíme pět zjednodušených znaků majitelů Brandýsa, kteří o tento i předcházející kostel finančne pečovali. Na stylizovaném, ve všech případech stejném pozadí, je vymalován štít se znakem rodu. V horní řadě vlevo je znak s jedněmi stříbrnými hráběmi v červeném poli , který patřil rodu Kojaty Hrabiše z Mostu ( od roku 1227). V horní řadě vpravo je ve znaku stříbrný hřeben v červeném poli, znak pánů z Boskovic, kteří vlastnili Brandýs v polovině 14. století. V dolní řadě vlevo je znak s několika drobnými červenými a světle modrými políčky (měla být zřejmě stříbrná) a pětilistou růží uprostřed. Je to štít knížecího znaku Trautmansdorfů, majitelů Brandýsa v letech 1652 až 1803. Za jejich doby byla postavena fara (1750) i současný kostel (1781-1788). Uprostřed dolní řady je znak se třemi hlavami bílých jednorožců v červeném poli. To je znak barona Parishe, který koupil panství v roce 1865. Pod znakem je nápis : Svob. Pan Parish ze Senftenbergu. Parishové dnes žijí v Žamberku, kde dostali v restitucích rozsáhlý majetek.. Jejich působení dalo Brandýsu základní rysy dnešní podoby. Vpravo dole je v tmavém poli bílý stojící lev, hledící doleva, znak Žerotínů. Těm patřil Brandýs nad Orlicí od roku 1599 asi dalších 50 let.

Ještě několik zajímavostí: Podle nedoložené pověsti stál na vrchu Orlík do konce 15. století klášter, postavený roku 1256. Patřil mnichům řádu svatého Cyriaka s červeným křížem. Řádoví bratři nosili šedobílý šat s červeným křížem na prsou. V 15. století byl zpustošen a zanikl. K tomuto místu se váže hezká pověst: prý je zde zakopáno 12 soch apoštolů v životní velikosti, celých ze zlata.

Na závěr přeji všem návštěvníkům, aby z chrámu odcházeli mírně vzrušeni tím, že ještě všechno nenašli. Potom se možná znovu vrátí. A to přeji nejen návštěvníkům chrámu, ale i samotnému chrámu Nanebevstoupení Páně v Brandýse nad Orlicí. Vždyť chrám je nejkrásnější tehdy, když je oživován lidmi, kteří do něj přicházejí.

leden 2011, M.M.Janáčková