Lednové zamyšlení: Protěž

Ještě, že jsou zde na zemi také výšiny. Je to tak v pořádku. Touha utéci před agresívní obchodní reklamou a uměle vyvolané štvanici v honbě za ziskem a pozlátkem je silná, a ozdravný únik potřebný. Jak blahodárně působí na duši člověka ušlechtilé tvary rozeklaných skal. Jsou čisté, omývané přívaly dešťů, vysoušené větry a sluncem. Hladké a nebezpečné srázy, stejně jako zrádné útesy a kolmé stěny, zahalují nepřátelské cáry mlh. Vytvářejí tak pocit tajemna, za které může pronikat jen naše slabá představivost a tušení. Kolem je jen svět kamení, čistoty a ticha. Oblaka jsou nízko. Nad nimi, tady nahoře je všechno prozářeno sluncem, které je tady úplně jinačí. – A člověk snadno a rád na chvíli zapomene na život dole. Dole, kde je plno nenávisti a sobectví. Kde je příliš mnoho stínů, zkažený vzduch a uspěchaná civilizace.
Zde je dobře. Kolem skal fičí vítr, který je čerstvý a čistý. A všude kolem je mír. Plno míru. Je to snad proto, že tu není vůbec žádný život?
Ale co to svítí tam na kamenné stěně? Vidím opravdu podivné, bílé, plstěné hvězdy? Ale vždyť to je protěž! Ano! Je to opravdu rostlina výšek, čistoty a ticha! Je pochopitelné, že si člověk přeje donést kousíček této čistoty a míru domů. Že si přeje odnést z těchto požehnaných míst nějakou památku. Proto se s tebou, protěži, někdy setkávám i dole. Lidé se s tebou chlubí… Tebou, která jsi nedostupná!
Když se dívám do žlutavého terčíku tvé bílé hvězdy, jsem v myšlenkách rázem tam nahoře. Tam kde pouze ve světle a tichu mohou vykvést čisté a neposkvrněné květy. Najednou je mi něčeho nesmírně líto. Bolestná touha mi pronikne srdcem, jako hořká a prchavá vůně. Bolestná touha, po Tom, který ukrývá mnoho světla a všechnu ostrost stínů….

mmj, leden 2011

Únorové zamyšlení: Mrkev

Milá mrkvi! Jsi velmi nenápadná. Téměř bychom tě přehlédli. Přijdeme k tobě prakticky jen na jaře, kdy jsou dny plné vlahého tepla a ty se dobýváš jemnými, zelenými prstíčky tvrdou zemí ke slunci … Pak jde slunce svou drahou a čas se nezadržitelně posunuje, až přijde laskavý podzim. Záhony zavoní zralostí a úrodností půdy, která se drobí v teplý voňavý prach. Tehdy přijdeme zase. Plni obdivu vytahujeme nádherně voňavé červené kořeny a radujeme se …
Ale! Uvědomila jsem si něco hrozného. Jsme podivní a myslíme příliš jenom na sebe. Všechno vybereme, nenecháme v zemi ani jediný kořínek na příští rok. A ty mrkvi, jsi dvouletá rostlina. Jeden rok se nad zemí zazelenáš a dole, ve tmě, v podzemí, shromažďuješ dostatek živin na rok příští. Proč? Možná proto, že tehdy se mají otevřít tvé drobounké kvítečky slunci a hmyzu. To má být vyvrcholení tvého života. A ve skutečnosti? My tě sníme. Na všechno jsme přišli. Propadli jsme prostě požitkářství a myslíme jen na užitek. Klidně přerušujeme běh tvého života. Kdybychom si aspoň uvědomovali, že děláme něco, co má dvě hlediska a byli vděční …
Já vím, že tě potřebujeme. Vím, že jsou šlechtitelské stanice, kde je tvým jediným úkolem, abys kvetla a kvetla. Dobře. Ale když stojím nad malou zahrádkou, nedá mi to. Stejně se musím zamyslet. Jak hluboko je v nás sklon neohlížet se vůbec na nic. Myslet jen na prospěch. Získat co nejvíc. Na světě už to je tak zařízené. Bezohledný, nadměrný užitek můžeme mít jen na úkor někoho jiného. Sobectví je ošklivý stín lásky. Je dobře, když se i v přírodě potkávám s bytostmi, které mne donutí, abych se zamyslela nad svým postojem. Nad postojem i na pohnutkách, které mám vůči druhým i vůči sobě. Proto tě mám ráda a chodím si s tebou povídat …
Životy druhých jsou pro nás vždy tajemstvím. Víme toho o nich tak málo! Jak dlouho musí čekat rostlina na květ? Proč tvoří zásoby? Jaké zákony ji řídí? A když tohle nevíme, musíme být nesmírně opatrní v posuzování bližních! Nesmíme nikdy myslet ani jednat ukvapeně. Mohli bychom narušit přirozený vývoj a to jen proto, že dost nepřemýšlíme!
Kéž bych si toto vše uměla uvědomovat hodně živě. A když se spolu potkáme tak obzvlášť intenzívně. Jsme si vlastně blízké: ty sníš o květech a většinou zbytečně. Já, podobně jako ty, také mám své sny. Kolik snů se nám však doopravdy uskuteční? …

mmj, leden 2011

Březnové zamyšlení: Vinná réva

Tvé větve se zdají nevzhledné a staré. Šplhají po rozpukané stěně a jsou v prudkém jarním slunci nevzhledné a nehezké. Ve tvém nitru, drahá révo, v hřejivé záři slunce začíná kolovat tajemný a prudký život. Když ti seříznou větev, rozpláčeš se velkými slzami tak, jako bys měla vykrvácet…. Otvírá se jaro a světla i tepla slunce přibývá. I když se zima své vlády ještě zcela nevzdala, ve vzduchu už jaro voní… a projevy života, který se na zimu skryl, jsou viditelné i slyšitelné.

Později něžně zelené listy trochu přikryjí ošklivost kmene a větví. Tvé maličké zelenavé květy jsou skryty za tmavnoucím listím. Sladké tajemství života se čistě a nenápadně naplňuje v úkrytu zelených stínů. … Pak přijde dlouhé, dlouhé zrání. Vše nejlepší, co má země a slunce, ukládáš tiše do dozrávajících a bobtnajících zrn. Přejde léto, přijde podzim. Podzim ti neuvěřitelně rychle pomaluje listí ohnivými barvami. A pak přijde chvíle, kdy ruka člověka váží těžké a nalité šedomodré nebo zlatavé hrozny. V očích se zajiskří úsměv jako předtucha budoucích radostí…

… V tajuplném osvětlení neklidných svící, v tichu kostela, s knězem sklánějícím se nad kalichem, ve kterém je zlatavé víno se přenesu do prostor Večeřadla. Mocí a silou velkého Vinaře se, zášlehem věčnosti do času, uskuteční nejvyšší tajemství proměny… Příroda bude oslavena skrze pokornou sestru révu. Velké Milosrdenství zapomene na chvíli na osudné Prokletí a vrátí vínu hodnotu, kterou skutečně má. Hodnotu, kterou nevidíme. Hodnotu – tvora, který ochotně slouží Nejvyšší vůli…

mmj, březen 2011

Dubnové zamyšlení: Sasanka

Na začátku dubna mne čekají v přírodě překvapení na každém kroku. Když jsem dnes vstoupila do malého řídkého lesíka, zůstala jsem v údivu stát. Foukal dost chladný vítr a v lesíku bylo vlhko. Přesto jsem zapomněla na vše kolem. Koberec sasanek se přede mnou prostíral, kam až jsem očima dosáhla.

Sasanko! Jak jsi krásná! Tvé jméno na mne působí jako zaklínadlo, které mi odhaluje tajemství větru a nového života. Tvůj květ se podobá růži. Neseš ho na tenkém stvolu, vysoko nad listy, které jsou také uměleckými díly. Stačí malý závan větru a květ se kývá a klaní na všechny strany. Když jich je mnoho, celé stovky na jednom místě, je to taková krása, že se jen dívám a dívám. Řídkými kmeny svítí oslnivé jarní slunce a tvé stíny, plné pohybu, tančí na zemi. Mám pokušení natrhat si hodně, opravdu hodně moc tvých květů, dát si je doma na stůl a těšit se z nich. Ale neboj se, neudělám to. Vím, že je marné chtít tě vytrhnout z místa, kde jsi vyrůstala. Nikdo nevadne tak rychle jako ty. A nikdo nepotřebuje tolik vláhy jako ty! Něžná růžičko větrů… jsi ráda, že jarní vítr je plný vlhkosti. Teď tě na chvíli opustím a přijdu odpoledne. Dnes to bude o něco dřív. Je příliš teplo a kolem obzoru se kupí mraky. K večeru bude určitě pršet. Již se těším na pohled, který mi nabídne koberec tvých květů potom! Jakmile cítíš déšť nebo tmu, půvabně skloníš hlavičku. Tvůj uzavřený květ tiše visí dolů a narůžovělé plátky probouzejí tušení o kráse tvých snů. Pokorně čekáš na slunce. Čekáš a sníš…

Ráno otevřeš znovu své květy a čerstvý vítr pod běžícími oblaky je rozhoupá do radostného tance. Tak to bude den po dni a jednou přijdu a vy budete pryč. Budete skryté pod zemí - bohatší o vzpomínku na jedno jaro a o jeden článek na vašem oddenku. Tam se budete těšit na nové jaro, nový život a novou krásu. Na běžící oblaka, na studený vlhký vítr …

mmj, duben 2011

Květnové zamyšlení: Černý bez

Pamatuji se na tebe jako dítě. Byl jsi velký a mocnou korunou jsi chránil zeď staré stodoly za domem. Mnoho tvých větví bylo uschlých. Přesto byl tvůj keř každý rok plný květů. Záplava květů voněla, svítila do dálky a zvala. Přicházeli sousedé a každý si natrhal kytici. A když přišly podzimní mlhy nebo jarní plískanice z čaje znovu zavoněla tvá sladce hořká vůně. V chalupách zněla slova uznání, o tobě, který jsi tak prostý, všední a obyčejný. Pomáháš, a proto si tě lidé váží. Jako bys mi říkal, že každý, i ten nejmenší tvor, zde má svůj úkol a že ho musí naplnit. Měla bych na to myslet! Když si namlouvám, že jsem neužitečná, neměla bych propadat smutku a bezmocnosti. Měla bych hledat cesty…!

Pro mne byl tvůj kmen vysoký. Byl jsi celý ohnutý a po tvém zbrázděném těle cestovali v dlouhých kolonách mravenci. Jejich ostrá vůně se mísila s tvou a já za horkých letních dnů dětskýma očima sledovala jejich nekonečné průvody. Na tvé vrásčité kůře se zastavovali velcí zelení brouci, podobní smaragdům. Na jemných vonících výhoncích byly modravé závoje mšic. Sem, k mšicím, putovali mravenci a zase se odtud rychle vraceli. Nahoře v koruně, která byla jedním mořem květů, to vonělo a hučelo- znělo to jako rušné vyprávění včel a hmyzu. Z té výšky se mi zdálo všechno jinačí a mé omámené oči se tohoto pohledu na svět nemohly nasytit. Viděla jsem zemi, oblaka i lidi. Bylo to velké divadlo krásy a já se (sama neviděna) učila dívat. Tehdy jsem začala milovat výšky. Když jsem po létech stála na vrcholech Tater, Alp a jiných velikánů, bylo to úchvatné. Ale ten první pocit očarování, který jsem zakusila v koruně bezu, se nevrátil…. Touho dítěte. Touho dospělého člověka. Touho toho, jehož aktivní život se naplnil a nyní mu zbyly jen oči k dívání a srdce plné touhy! Touhy být blíž oblakům a uniknout špíně světa! Všechno si neseme v srdci. Stvořil jsi nás, Pane, nesmírně složité a nesmírně bohaté!

A znovu vzpomínám na svůj bezový keř. Tentokrát myslím na tvou úžasnou odolnost. Téměř tě vyvrátila vichřice, neopatrní lidé ti polámali větve, ale všechny tvé rány se rychle zacelily. Pokaždé. Když tě museli skácet, vyrazil jsi s novou silou ze země znovu… Nechceš umřít. Slunce je krásné, ptáci si v tobě každoročně staví hnízda, květy se rozvoní a černé plody zasvítí na podzim novou nadějí. Velmi se ti podobáme, ani my neumřeme celí. Něco zůstane. To nejdražší! Probudíme se znovu k životu a bude to život krásnější, se vším co k němu patří…

Království mého dětství, kráso vonící steskem a hořkostí, květy setřásající zlaté spršky pylu! Kéž malá vzpomínka na vás aspoň trochu odlehčí rány života….

mmj, květen 2011

Červnové zamyšlení: Akát

Vysoké, statné stromy s hrubě rozbrázděnou kůrou, vaše stromořadí lemují hranice parků, starých železničních tratí nebo rozsáhlých areálů. Z výšin, které jsou dostatečně vzdáleny od starostí země, padají do vlahých večerů proudy vůní ze záplavy hroznů vašich bílých květů. Je to těžká omamná vůně. Jako když se jejím závojem dívá do snášejícího se večera krásná tvář, plná sladké únavy.

Podvečerním krajem zazní zvony a jejich tóny víří záplavy vůní. Zavírám oči a vidím, jak při zvuku zvonů večerním nebem táhnou podivně přízračná oblaka. Dýchám vůni oddechujících květů, které se slabě bělají v houstnoucím šeru. V srdci mi zní melodie těžkých úderů, uplývajících oblak, stmívání a míru. Na vašich květech se usazují krůpěje rosy, které padají do všech koutů večera. Jsou podobné slzám v lidských očích. Nebo je to náznak trnů, ostrých a pichlavých, které se zrádně ukrývají ve vonící spoustě květů? …

Odněkud se ozval hlas křídlovky, žalující, toužící… Ve vodě rybníka se zatřpytil svit první hvězdy. Melodie se chvěje na křídlech přicházející noci v podivuhodném souzvuku s usínajícím životem. Brzy vyjde měsíc. Vysoký vítr vymete oblohu a zažene mraky daleko k obzoru. Teď, akáty, vaše bílá krása, studeně zasvítí do noci. Zvedl se větřík, smísily se vůně a neslyšně jako stín, přeletěla kolem velká sova. Vůně akátu skutečně přivolala noc! Otevřeným oknem přišla až k člověku bílá krása kouzelných květů a pronikla jeho sny nevypověditelným půvabem…

Akáty, vonící do večerů, jak velká je má touha po kráse! Jak se stýská mým očím a mému srdci, když vidí a cítí její rub, její stín… A tu ve chvílích smutku a toužení, myslím na vás. Na překrásné večery, kdy je krása tak blizoučko a mé srdce tak podivně volné. Kdy padá soumrak a tiše se plíží noc a já vidím a cítím jen krásu, při které už pro tmu nejsou vidět stíny. Je to předchuť toho, co přijde. Toho, co se už nebude ukrývat v sametu tmy, ale jasně zazáří v oslnivém světle Slávy. – Už pro tuto vzpomínku vás mám tolik ráda!

mmj, červen 2011

Červencové zamyšlení: Rozrazil

Dnes bude vedro, ale to je v pořádku. Je polovina července a z polí voní těžká únava zrání. A hle! Právě zde, v nevysoké trávě, je kousek oblohy spadlé na zem, plno maličkých, modrých kvítečků. Tak něžně modrých, že si hned vzpomenu na dětské oči. Mám tě ráda, opatrný a přehlížený rozrazile! Jsi moudrý, toho jsem si všimla nejdřív. Když má být špatné počasí, déšť a bouřka, cítíš to velmi brzy a zavíráš se. Myslím si, že vím, proč to děláš, ale je něco, co my, lidé, víme tak jistě? Raději se spokojím jen s tím, že jsi moudrý. Už proto, že my k tomu máme hodně daleko. Představ si, že bychom my podobně cítili zlo! Kdybychom reagovali včas, jako ty! Kolika omylů, bychom se uchránili! Kolik nedobrých příležitostí by padlo! Naše cesty by byly víc ozařovány mírným sluncem pohody, než záblesky vášní. My však oči srdce otevíráme před zlem a před životadárným Sluncem je zavíráme. My pošetilí a jen zdánlivě moudří! Jak bych se měla i já učit od tvé pohotovosti, se kterou reaguješ na zlo… Zavřít oči a v pokorném mlčení nitra nechat přejít fialové blesky a ohlušující rány života… Před lety jsem doprovázela starou kořenářku a na konci polní cesty se modraly celé koberce tvých květů. Byly radostně modré a čisté. Chválila tvoji léčivost a potom řekla: „Víte, že se tomuhle kvítku říká ,mužská věrnost´ ?“ Byla jsem zvědavá a tak se tě babička dotkla. Modré kvítky snadno a lehce opadávaly. Hned jsem to divné lidové jméno pochopila. Věrnost by skutečně měla držet a vydržet víc!

Takto ke mně, milý rozrazile hovoříš a zcela otevřený se při tom díváš do slunce. Vlastně mne takhle svádíš, abych i já, alespoň na chvíli, otevřela svou duši Tajemnému Slunci. Poslechnu. Ani tě za tvé poučení nemohu pohladit. Neumím zacházet s krásou. A s takovou hodně křehkou už vůbec ne. Přeji ti hezký den, žádný vítr a mnoho slunce, abys mi mohl zítra zase vypravovat…

mmj, červenec 2011

Srpnové zamyšlení: Borovice

Mám tě ze všech stromů nejraději! Jsi krásná, když tě ráno nesměle políbí slunce. A když zachytíš první vítr … Jsi krásná, když vrcholí den a ve žhavém poledni bzukot hmyzu a prudké vůně smůly a jehličí unaveně padají do korun. Tehdy klouzají po paprscích slunce tvé kořenné vůně k zemi. Tehdy se dovedeš rozšumět do snů, kterým nikdo nedovede dlouho vzdorovat.

Jsi krásná navečer, když zapadá slunce. Tvůj štíhlý kmen dlouho rudě svítí. Zadržuje totiž odlesk večerních slunečních paprsků s půvabem bytosti, která miluje a těžko se loučí… Jsi krásná v noci, kdy tvými větvemi svítí chladný měsíc. Tvé jehličí, černé jako sama noc, šeptá jemně a zasněně o krásách světa, ke kterému jsem ztratila klíč…

Půvabe rodící se znovu a znovu díky slunci. Princezno s hrdým postojem na výspách života! Zapustíš kořeny i tam, kde se to zdá nemožné. Rosteš, sílíš. Bouře a nepohody tě formují v podivné útvary. Tak na tobě můžeme číst o tíži života, o nesnadném bytí na temenech skal a na nechráněných okrajích lesů…

Sestro má, statečná a prostá! Děkuji ti za všechny nádherné ukolébavky, když jsem usínala mezi tvými kořeny. Děkuji ti za všechny chvíle krásy nasycené tvým dechem, vůněmi a sluncem. Neplač slznými krůpějemi smůly. Stateční se ranami chlubí! Však pro ty, kdo rozumí, to ani nejsou slzy. Jsou to démanty!

mmj, srpen 2011

Zářijové zamyšlení: Ocúny

Nad zemí, střídavě zastiňovanou letícími oblaky,
nad zemí vonící zralým ovocem,
nad zemí vydechující teplo přítulně hřejivého babího léta,
pod světelnou hrou podzimních západů slunce,
na opuštěných loukách se roztančily barevné plamenky země: fialové květy ocúnů.

Vyprávějí o tom, co bylo. Najednou člověk vidí bolestný rozdíl mezi kvetoucími loukami a tím co je nyní. Nenápadně nastupující šedivá a unavená jednotvárnost se ještě jednou vzpamatuje. Těmito kvítky, které jsou křehké a půvabné se země loučí se sluncem. Kolik kouzla je v tobě, křehká poloprůhledná kráso! V noci již burácejí první rvavé větry a měsíc svítí matně a studeně. Skulinami mraků přicházejí víly a drží své průsvitné ruce nad vaší křehkostí, abyste ještě zítra uviděly slunce a mohly pít jeho teplo a světlo.

Jak jste plné symbolů! Na podzim kvetete a teprve na jaře zrají vaše semena. Možná, abychom se necítili tak osamělí, protože i v našich životech jsou dlouhé pauzy a odmlky právě v těch nejdůležitějších údobích…

Vím, že jsi jedovatý. A jedovaté jsou někdy i naše vzpomínky…. Hodiny podzimu ti ukrajují život. Příjemné chvíle života ubíhají každému rychle. Řekni, ocúne, ukolébá tě do spánku stále mírnější podzimní slunce, nebo rytmus podzimních dešťů…?

mmj, září 2011

Říjnové zamyšlení: Olše

Mám tě ráda. Ráda tě pozoruji, když stojíš zahleděná do zátočin Tiché Orlice, když ve tvém listí vypráví vítr a ty tiše šumíš do hukotu vod… Chlad proudu a tvého stínu působí konejšivě na věčně neklidné srdce. Ve tvé tmavé zeleni vnímám stesk! Stesk věčně prchajících vod, zrcadlení proměnlivých oblaků, stesk hlídače…

Hlídače? Vidíš, jak na podzim kalné vody odnášejí spadané listí mnoha jiných stromů a keřů. Tvé listí totiž opadává pozdě a neochotně. Ale pak, hlavně mladší olšiny, mění své barvy. Něžně fialové odstíny holých větviček trochu poodhrnou závoj, který tají  krásy podzimu. Když země po ránu zvoní pod nohama, vichry strhnou tvé poslední listy. Rána jsou mlhavá a prostoupená rudým přísvitem šírání .. V té době vztahuješ smutné, holé větve k nebi, ze kterého padá chlad…

Jednoho dne se s tebou, ty prostá a tichá olše, stane div. Tvé pokroucené konečky větví přikryje jinovatka! Ve studeném slunci stojíš jako divukrásný, květem obsypaný strom! Jen třešeň nebo švestka v plném květu se ti vyrovná v kráse a půvabu… Vrány, které nutí k pohybu chlad, létají nesměle. Vykřikují úžasem a obdivují tvou krásu. Ale! Jejich krákavý hlas také vyjadřuje zklamání. Zklamání nad tím, že jde jen o mrazivý klam a marnou krásu. Také jsem viděla, když tě poráželi. Tvé dřevo mělo barvu podobnou krvi.

Nevím, který strom mám nejraději. Pravdou zůstává, že s tebou jsem prožila mnoho kouzelných okamžiků. S tebou tajemná, zasněná, laskavá olše…

mmj, říjen 2011

Listopadové zamyšlení: Javory

Čas přináší stále nové události a nová a nová setkání. Proto tak rychle zapomínáme. Bylo to na jaře. Vzduch byl plný bouřlivého přicházení života a já se u tebe zastavovala a pozorovala, jak tvým tělem vzrušeně proudí míza. Tolik jsi spěchal s listy, abys mohl co nejdříve rozkvést. Znám vůni tvé mízy! Patří k mému dětství. Dělali jsme z tvých mladých proutků píšťalky a jako malí rošťáci, plní radosti ze života, jsme tak chválili jaro.

Čas, když padají tvé plody, snadno přehlédneme. Padají pomalu, krouživým pohybem tak, aby se jich snadno zmocnil vítr. Mají malá křidélka a jejich plošky nastavují větru. Tvé vrtulky s malými oříšky chtějí daleko, hodně daleko, co nejdál… Stýská se mi po něčem podobném, starý, moudrý javore! Vždyť pády, by snad vůbec neměly být… Možná ta vnitřní touha po dálkách, přivolává přání mít křídla!

Když přejdou vedra a z modravých dálek se stěhuje do kraje ticho, přijde čas, kdy jsi v popředí našich myšlenek. Bereš do ruky prapor podzimu a máváš jím na shledanou létu. Krásný praporečníku, tvé barvy hýří a jásají radostí z naplněného života. Tvé kovově tepané listy nejsou vůbec smutné, přestože mění barvu, náladu prostředí a padají vstříc své proměně…

Když výhně západů planou nejvíc, často stojím opřená o tvůj kmen. Pozoruji různobarevné odlesky, které prozařují okraje oblaků, když vyprovázejí bratra Slunce na sklonku dne. Dívám se do tvé prořídlé koruny a raduji se, že v tobě máme na zemi také tolik barev, jako nabízí zářící podzimní podvečerní nebe: červená, zlatá, oranžová i zelená…

Obdivuhodný krasavče loučení, zažehni i naše srdce, abychom aspoň na konci našeho času překonali všednost a jednotvárnost barvami krásy, ke které jsme stvořeni a ke které, každým dnem přicházíme blíž…

mmj, listopad 2011