Lednové zamyšlení: Břečťan

Ráda se nad tebou zastavím a dívám se, jak se plazíš po zemi. Tmavozelené listy tvoří úchvatné mozaiky proto, aby zachytily co nejvíce světla. Jsi podivný zázrak touhy po světle. Stačí, když najdeš sebemenší oporu a hned se po ní pneš rychle vzhůru. Tvá touha je živelná, hostitele obrůstáš tak divoce, až ho mučíš. U mě je touha, rozvíjet své lepší já, podobná. Tuto spalující touhu vnímám svým srdcem i očima. Ne proto, abych vynikala, nebo abych se dostala nad druhé, ale proto, abych se dostala blíž ke zdroji života, tepla a světla. Všichni zelení touží po slunci, ale snad málokdo tak, jako ty, můj bratře Břečťane! Když pod tichým svitem podzimního slunce přijde tklivé loučení a ve svistu neúnavných větrů opadává listí, ty se neměníš! V nádherném oděvu barvy, která je náznakem a symbolem věčného jara, přežiješ zimu. Nejhezčím symbolem je skutečnost, že můžeš mít plody i v nejkrutější zimě! Bojím se bílého jíní ve vlasech, tvrdé kůry ledu kolem stárnoucího srdce. Ale zbytečně. Pokud mám naději a jsem blízko Božího světla, mohu vykonat i potom mnoho. Tolik, kolik bude potřeba. Vidíš, zelený milenče výšek a světla, dovedeš potěšit nejen oči, ale i srdce! Jsem ráda, že miluji světlo a že jdu za ním!

mmj, leden 2010

Únorové zamyšlení: Podbílek

(Jan1, 9-11; 5) Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo do světa. Na světě byl, svět skrze něj povstal, ale svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního, ale jeho vlastní ho nepřijali. To světlo ve tmě svítí a tma jej nepohltila.

A můžu se stokrát podívat z okna a vše kryje bělostný sníh, a když vysvitne slunce, sníh září a třpytí se, jako nejvybroušenější křišťál. Na první pohled vše je čisté, zářivé a jasné, prostě uklizený a čistý prostor. Ale je i pod povrchem všechno tak, jako to vypadá na první pohled? Co když se pod úhlednou vrstvou skrývá i něco, co nás může zarazit nebo aspoň překvapit? A nemusí to být vždy příjemné překvapení! Zkusme pátrat po rostlině, která může takové tajemství skrývat. Třeba takový podbílek! Potkáváme se na jaře. Všechny běžné rostliny jsou zelené, ty ne! Na silném stonku narůžovělé lístky, a hrozen natlačených květů ukazuje bokem, do strany. Zastavím se a poslouchám, jak hovoříš: „ Ostatní se živí poctivě, mají kořeny, kterými sají potravu, a když přijde noc, zpracovávají to co přijaly k užitku sobě i ostatním. Ale já, já ne! Já si klidně cizopasím. A jak vidíš, žiju si docela pěkně! Kvetu, i plody mi uzrají, a kdybys věděl, kolik mi jich uzraje! Až si odbudu tento úkol, zmizím. Slunce mi toho mnoho nedává, miluji tmu, teplo a vláhu země a hlavně skrytost. Nepotřebuji vaše dny a noci. Potřebuji jen kořeny listnatých stromů a ty mne uživí…. Děláš to jako naschvál! Jsi podivný! Hovoříš svůdně, ale koruny buků žalují. Na tvou zhoubnou práci sice vidět není, navíc buky jsou příliš velké, ale přesto žalují. Je to narušení řádu! Těžko vyjádřit, co si o tobě myslím. Prostě nesouhlasím s tebou. I když uznávám, že svým způsobem jsi krasavec! Je to svůdné heslo, obejít se bez toho, po čem druzí touží. Možná, že je tak nějak i dobré být v něčem výjimkou, abychom si víc vážili řádu ….Nejsvůdnější je tvůj způsob života. Cizopasit! Nepracovat! Žít z toho co pracně vydobudou druzí. Je to svůdné a pohodlné. Ale také nevýslovně odporné pro všechny, kteří se lopotí od rána do večera a sotva si odpočinou v noci. Je vůbec možné pochopit, že tito lidé mají klidné svědomí, žijí jako by bylo všechno v pořádku, když vše co mají, je ukradené? Ne! Mě nesvedeš! Příliš se mi to hnusí. Odnesu si sice trochu obdivu pro život v ústraní a dlouhé čekání na jarní vítr, ale to je vše. Růžový, pobledlý krasavče, dostala jsem při pohledu na tebe velkou chuť pracovat poctivě a nikoho neničit a neobtěžovat. Vím, každý jsme jiný. Já se narodila pro slunce, ty pro tmu. Dobře; když obdivuji úžasnou rozmanitost tvorů, dokážu to pochopit. Tak si tedy žij: Ale neškoď příliš! Nesváděj k lehkomyslnému životu! Varuj před ním! Vidíš, můžeme se domluvit jako přátelé, i když jsou naše cesty tak různé…

mmj, únor 2010

Březnové zamyšlení: Kopřivy

Špinavý sníh taje a odkrývá mokrou, chladnou hlínu. Slunce na obloze stoupá, oblaka dostávají svěží, bílou barvu a vítr vysouší zemi. Veverka zklamaně prohlíží pod lískovými keři loňské prázdné oříšky. Jakmile se trochu oteplí, prodírají se ještě chladnou tvrdou zemí ke slunci první lístky kopřivy. Slunce jde svou dráhou a my za svým zaměstnáním. Máš ráda ponurá a pustá místa. Ale když máš možnost, rozrosteš se všude a rychle zničíš ostatní. Pro mne jsi symbolem zla. Zajímavé! Zlo nenávidím, ale tebe mám z mnoha důvodů ráda. Už proto, že hovoříš jasně a nesmlouvavě. Prozradí tě podivný, téměř nepřátelský zápach. Je v něm kyselost a něco varovného. Navíc, jsi dokonale vyzbrojena a marně se ptám proč? Nebo jsme snad všichni cennější, než si myslíme? Panečku, a jak jsi vyzbrojena! Stačí sebemenší dotek a člověk leknutím a bolestí ucouvne. Všichni se ti vyhnou. Aniž bych chtěla, myslím teď na všechny druhy nedůtklivých lidí, kteří jsou vždycky připraveni zasadit ránu jako první. Tedy reagovat tak, že jsme udiveni a zarmouceni. Dívám se a nechávám volně plynout nová oslovující zjištění. Vždycky jsem se divila, kolik housenek se hemží na vašich uvadajících listech. Překvapivé zjištění: housenkám vaše palčivost nevadí …. A víte, že vy, kopřivy, živíte stovky nádherných motýlů…? Když se dívám na vaše mohutné trsy, uvědomuji si, že zlo zlu nikdy příliš nevadí a dovedou se docela dobře navzájem snášet. Je to hrozné a nepříjemné pomyšlení; ale když s tím nebudu počítat, budu pošetilá…Nebojím se tě! Stačí, když se mi podaří rychle tě uchopit, stisknout a ty nespálíš. Žádné zlo není tak mocné, jak se zdá váhavým, kteří se na ně dívají z dálky… Ke tvým květům nelétá hmyz. Smutná stojíš uprostřed života. Musíš čekat na vítr, aby ti prokázal službu opylení. Snad jsou někteří lidé zatrpklí a zlí také proto, že jsou sami, protože se jejich život naplňuje jinak než u druhých. Sedím na kopci hlíny blízko zbořeniště, hlavou mi procházejí tyto myšlenky, pozoruji housenky, které vás opouštějí, a vidím vaše uvadání. Vím, že se loučíte! Povídaly jste mi hodně po celý rok a já se těším na další jaro a na to, že se zase budu radovat z vaší zeleně. Budete první, kdo mi řekne, že přišlo jaro, jaro a … zlo! Jako každý rok.

mmj, březen 2010

Dubnové zamyšlení: Eukalypt

Příroda se již nezadržitelně hlásí k životu a zima již jen tu a tam zazlobí. Přibývá květů i zeleně. Změny jsou viditelné a my víme, že se před námi otvírají nové možnosti a nová práce. Člověku to nedá, musí se aspoň na chvíli zastavit, aby vzpomínal na minulé roky a snil o budoucích. O tom co je teď, co by mohlo být, co by mělo být i o tom, co je vzdálené, ale krásné a povznášející, kdyby se to uskutečnilo. Snít o tom co je cizí, protože je to vzdálené a jen omezeně známé, ale přesto vznešené! O tom, co se mne konkrétně dotýká, s čím se setkávám a přece je to spojené s dálkami, které znám jen z knih! Například „strom eukalypt“. Známe eukalyptový olej a jeho blahodárné účinky. Ale tento strom jako by ani nepatřil do květomluvy domácích rostlin. Je cizí a vznešený. Ale přesto! Když uslyším jeho jméno, vybaví se mi země, které znám jen z knih, filmů a televize. A moje fantazie kouzlí obrazy ještě krásnější. Horká rána, ve kterých vzduch zní křikem roztodivných ptáků, polední vedra, kdy se neděje nic jiného, než že svítí slunce a je mrtvé ticho. Pak prudký odpolední žár vystřídá rychlé stmívání s chladným větrem pod jinými souhvězdími, velkými a zářícími…. Mé vzdálené sny … Afriko, kouzelná vším, co s tebou souvisí. Tajuplné zvuky tamtamů pod bílým, velkým měsícem. Háje podivných stromů, ještě podivnějších zvířat, pohádkových motýlů a ptáků, země horka, bouří a dešťů, mám tě ráda! Když si nyní v mnohém opravuji to, co jsem věděla nejasně dřív, není to vždycky k lepšímu. Jsem občas zklamána skutečností, která je velmi ostrá v palčivém světle jistoty, protože stíny jsou ostré a nesmlouvavé… Myslím i na vás, tajemné vysoké stromy, které tvoříte celé háje. Ty vaše háje jsou pro nás podivné – jsou to háje beze stínu. Obracíte k vysušujícímu žáru slunce co nejmenší plochu svých listů, takže jako celek nevrháte stíny. To mne vždycky zaráželo, ale viděla jsem v tom velký symbol pro nás všechny. My se stínů nemůžeme zbavit. Dobře, patří k našemu životu jako nutnost, jdou s námi. Víme, že chtějí napovědět, že jednou všechny stíny zmizí. Zmizí, až přijde velká Noc před věčným Dnem, dřív ne. Jenže vy, eukalyptové stromy, napovídáte ještě mnohem víc. Kolik lidí, v pravém smyslu slova, vědomě a zhoubně zaclání druhým. Zbytečně zastiňují životy ostatních a brání jim, aby to nejlepší, co do nich Pán vložil, mohli rozvíjet a rozdávat dál. A přece by to šlo, stejně jako v přírodě, tak krásně zařídit. Dělat to podobně, jako to děláte vy „eukalypty“. Nestát, těm ostatním, menším bytostem, v cestě. Být vysoko srdcem i rozumem, ale nikdy na úkor druhých. Pane,prosím, dotkni se mého srdce i mé hlavy, ať umím nezaclánět, ať umím žít tak, abych byla k užitku a ne ke škodě. Povolal jsi mne přece k tomu, abych podporovala a ne brzdila, všechny, kteří stejně jako já, směřují k Tobě.“ Vida, stačí malá vzpomínka a trochu snění a nakonec je z toho možné vytěžit hluboké pravdy. Pane, bylo by nesmírně užitečné, kdyby každá loď, která se vrací z moře snů, přivážela opravdu hodnotné poklady. Pak budu smět často snít, protože se tím naučím i lépe žít…

mmj, duben 2010

Květnové zamyšlení: Jabloň

Jaro je v bouřlivém rozmachu. Zeleň je bujná a šťavnatá. Kvetoucí stromy jemností, plností a bohatstvím vůní, naplňují vzduch. A my jsme plní něhy, očekávání a rozechvění. Kvetoucí jabloně. Růžové i bělostné zároveň, křehké, plné napětí a přece vzdušné a bohaté jako hustá pěna. Nevěsto bílá a růžová, líbaná sluncem a měsícem! Navštěvovaná tisícovkami laskavých hostů, kteří milují vůni života! Nádherná kytice, rozkvetlá pro radost, užitek i symbol. Je v tobě čistota, která mnoho ví a tak čeká jen pokorně na naplnění života… Tvé lístky velmi brzo vadnou a opadávají. Často přijde déšť a utluče okvětní lístky, které pak jako velké bílé slzy padají s chvějícího se stromu do bláta… Čistota má velký půvab a krásu, proto ji ohrožuje mnoho nebezpečí. Je jako pel, který je příliš lehký, jako oblak, který je příliš křehký a je jako tvá krása, jabloňový květe, který jsi příliš krásný, než abys vydržel dlouho… Vyšla jsem po jedné jarní bouři ven a na zemi leželo množství tvých květů. Před tím byl velký vítr a silný a prudký déšť. Květy zbylé na tvých větvích byly plné rosných slz. Čekala jsem na slunce, abych tě viděla plakat. Když se tě sluneční paprsky začaly něžně dotýkat, tvé slzy zářily jako drahokamy. Viděla jsem ten div, a tajil se mi dech. Tvůj úsměv byl podobný úsměvu člověka, který se snaží pousmát skrze slzy. V té chvíli jsem začala vzpomínat na minulý rok, na krásu společenství, které jsme směli prožívat, na naděje a plány, které se neuskutečnily, a plakala jsem s tebou, má drahá jabloni. Plakala jsem nad tím, co nám způsobil čas…

mmj, květen 2010

Červnové zamyšlení: Bodlák

MOTTO:

Bolest tě učiní moudrým,
Ošklivost dobrotivým,
Hořkost mírným
A nemoc silným.

Vím, jsi plevel. Někdo říká, že jsi ošklivý plevel. Není to pravda. Jsi krásný, jsi krásný obrněnou a nepřístupnou krásou. Na louce je jedno místo, kde rosteš, až na malé výjimky, jenom ty. Dnes tu stojím a tvé stvoly se mírně naklání v horkém větru. Růžové květy jsou obtíženy hmyzem a v úchvatném střídání barev se nad nimi rozevírají jemná motýlí křídla …Se zaujetím se dívám hodně z blízka, abych se směla potěšit nádherou ostře vykrajovaných listů, a abych ucítila jemnou, sladkou a zvoucí vůni. Jen ty strašné ostny! Proč? Jak často se člověk takhle ptá! Jsou jemné, nádherné a křehké květy a docela beze zbraně. Troufá si na ně nejen člověk, jejich život ukončují také zvířata. A ty, jehož krásu málokdo chápe, ty se dovedeš účinně bránit! Nenecháš se vypudit z místa, kde jsi jednou zapustil kořeny! Ve tvém životě je nějaké tajemství… Trochu je cítím: jsi vzhledem k nám částí prokletí. Země nám má plodit trní a bodláčí a snad jsi zařízen tak, abychom se tě nemohli příliš snadno zbavit. Kdo ví? Snad jsi symbolem oné krásy, která je pro většinu lidí zamknuta na sedm zámků. Možná, mi nabízíš šanci, právě skrze tebe, poznat i jiné principy, podle kterých je nutné a možné posuzovat krásu. Kolikrát jsem se nad tebou zamyslela!... Vidím, že podstatu tvorů, které tak často a snadno přehlížím, nikdy úplně nepoznám. Co bys mi pověděl, bratře ve zbroji? Snad to, že krása je vzácný dar? Že vzácný dar člověk musí pečlivě opatrovat a střežit? Že ji má chránit podobně, jako to děláš ty? Anebo nás má každé setkání s tebou zraňovat a bolet? Je snad právě toto tvým úkolem? – Vidíš, noví motýli přilétají na tvé nachové koruny. Velcí čmeláci spokojeně bručí, když se mladý kvítek na ohebném krčku pod jejich tíží zahoupá. Na špicích tvých statných ostnů se leskne odraz slunce a celý jsi jako stříbrný rytíř s červenou chocholkou na přilbě …

mmj, červen 2010

Červencové zamyšlení: Borůvka

Princezna, něžná jako paprsek měsíce a krásná jako zasněný květ růže, šla po okraji lesa. Jejích bosých nohou se dotýkaly stonky podivné rostliny. Někde to bylo šlehnutí, které téměř zabolelo, jinde blaživé polaskání jemných chladivých lístků … Když se princezna podívala na své nohy, velmi se ulekla. Vypadalo to, jako by krvácela. Podívala se lépe a viděla, že prošla zralým borůvčím…
Jsi tak prostá a nenápadná! Tvoříš pouze podrost. Každý rok neúnavně vyháníš z dřevnatých stonků nové plodné výhonky. Jsi tajemná. Kdo si všimne tvých drobných nazelenalých kvítečků? Sobecky se díváme jen po plodech! Když procházíme lesem pozdravuješ nás tisícovkami černých oček. Šťáva tvých plodů se tolik podobá krvi…
V mých vzpomínkách se mi objevuješ i jinak. Sedávala jsem na kraji lesa, v místě, kde se opíralo odpolední slunce. Prožívám to, jako by to bylo dnes.Pokládám pomaloučku hlavu do vyhřátého borůvčí. Jak zvláštní je tvá vůně! Je to vůně země a lesa, slunce a života. Mého nitra se zmocňuje sladká únava. Oči se mi zavírají a pocit rozkoše a spokojenosti zaplaví mé srdce. Nikdy se mi nechce se s tebou rozloučit…
Neboj se! Stejně zase brzy přijdu a budeme si spolu vyprávět … i o tom, že nemyslím stále jen na oblaka … ,že se dovedu pokorně sklonit k zemi a číst ze stop Věčné Pravdy, kterými je země poseta!
Ještě na něco dnes musím, Pane, myslet. Je to velké tajemství, tajemství Krve. Ty mě na to často upozorňuješ. A já … já myslím na něco docela jiného, nebo se zachvěji strachem!

mmj, červenec 2010

Srpnové zamyšlení: Blín

Mám to dnes udělat jako tehdy? To jsem rozhrnula pár křovin a protáhla se až doprostředka rumiště. Tam v polorozpadlé zídce jsme se potkali. Bylo léto, vzduch byl plný vůní a života. I proto bylo naše setkání pro mne tak otřesné. Věděla jsem, že jsem potkala smrt … Jako očarovaná jsem se dívala na žlutavé květy, celé prokreslené spletí fialových žilek. Jako bych se dívala do tajemných očí. V mém srdci se narodilo leknutí a podivná úzkost. Přesto jsem se k tobě vracela. Jako když mne přitahuje tajemství, které jsem doposud nepoznala. Později jsem se o tobě dočetla mnoho nepěkných věcí …
Dnes stojím na podobném místě. Ačkoli tě nevidím, vzduch je plný tvé vůně! Dnes se tak trochu bojím na tebe podívat. Víš proč? Od našeho prvního setkání jsem potkala mnoho lidí. Někteří se mi přiblížili víc a naše srdce si rozuměla. Pak přišla nějaká zkouška nebo bouře, za kterou my nepatrní ne vždycky můžeme, a místo, abychom se rozešli v pokoji, viděl jsem často oči, které se ti velmi podobaly. Oči, které byly hrozné, děsivé, vysmívající se! Rozuměj: vím, že se lidé potkávají jen na čas. Že se po vykonaných službách rozcházejí. Ale dodnes mě znepokojuje to, že v jejich očích je zrada a v srdci mnoho jedu. Proč? – Ach, zde jsi a jaký velký! Zvláštní zeleň a ty květy! Díváme se na sebe tiše, a přesto jako bych slyšela slova: „Počítej s jedem. Počítej se zradou. Někdo už je prostě takový. Vyrůstá ze špatného prostředí, nemá dost světla a lásky. Nesmíš se ani zlobit, ani příliš trápit. Špatně odhaduješ srdce a potom se bojíš očí.“ – Slabý hlas se ztratil někde v hlubinách nitra, ale já opět viděla mnoho očí – očí zrazujících, výsměšných, plných pohřbených nadějí a zbořenišť snů …
Přede mnou na rumišti stál blín. Blín plný jedu a protivného zápachu zrady …. Měla bych vlastně poděkovat za výstrahu a poodhalení tajemství zla …

mmj, srpen 2010

Zářijové zamyšlení: Kalina

Není to tak dávno, snad koncem jara nebo začátkem léta. Stovky bělostných míčků si sedly na skromný keř v rohu zahrady a z něj se stala pohádková kytice krásy …
Jenže velcí i malí motýli se ti vyhýbali a včely se zklamaně obrátily, když přilétly blíž. A ty stojíš tichá, jako zakletá do svého osamocení. Kveteš sice dlouho, ale zbytečně. Tvoje nádherné květy jsou plané. Proč při pohledu na tebe vidím prázdno kolébek, prázdno v náručích, proč vidím ulice bez dětí? Proč život někdy dovede být tak strašně prázdný? A při tom, navenek, vypadá všechno v nejlepším pořádku, podobně jako u tebe…
Přišly dny plné slunce, horké a palčivě suché. Začalas odkvétat. Nebyl to pěkný pohled. Čisté a bílé květy nedovedly vadnout důstojně.
A čas kolem letí. Vítr je den ze dne chladnější, ostatní stromy a keře se loučí rychle s listím. List po listu padá do chladných kalužin, které odrážejí smutné nebe. V bezlistých stromech ztratil i vítr řeč a zbyl mu jen svist. Ale marně se podzim namáhá, aby ti vzal zelenou ozdobu. Až jednou! To se ráno objeví na oknech ledové květy. A tehdy začneš opadávat i ty. Trvalo dlouho, než jdeš spát. Dlouho…
Proč? Že by proto, že je to jako náhrada za plody života? Nebo máme na tobě pochopit, že všichni zde nejsme jen pro plody? Že i krása může být dostatečným důvodem k životu? A to dokonce, i kdyby ta krása měla trvat jen pár dní, nebo jen několik málo neděl?
Kdo ví, podivný keři, podivných květů? …

mmj, září 2010

Říjnové zamyšlení: Dub

Silný, nádherný strome! Ničemu neuhneš. Vzdoruješ bouřím, vichřicím a bleskům. Mnoho jsi viděl, mnoho jsi prožil a mnoho pamatuješ! Není divu, žiješ o mnoho déle než my. Někdy, když je mi smutno, chodím si k tobě popovídat. Šumění tvých listů se podobá hudbě, která se stále mění a je stále krásná …
Kolikrát jsem sem si přála, abych se ti podobala? Kolikrát jsem si přála, abych, tak jako ty, dokázala pevně vkořenit do tvrdé země, obejmout ji a načerpat z ní to nejkrásnější, co může nabídnout. Abych dovedla nastavit tvář větrům, neuhnout bouřím a nebát se oslnivých blesků, i přesto, že býváš jejich oblíbeným terčem. Závidím ti svatou závistí. Ty tohle všechno děláš s úplnou samozřejmostí. A jak jsi důvěřivý. Sílu obra předáváš do nepatrných plodů …
Pro mne jsi úchvatný vždycky. Nejvíc za bouře, kdy nebe zakryjí těžké,temně šedé mraky a vítr se vrhne se svistem a skučením do tvé koruny. Znovu v tobě zahučí všechny bouře, které jsi prožil. Nahlas vzdoruješ v záři sinavých blesků. V poryvech větru úpíš a pod přívalem deště vzdycháš jako člověk. Když se mraky protrhnou a slunce zajiskří v démantech krůpějí na tvých listech, zachvěješ se. Je úžasné vnímat, jak velká sprška zářících slz padá k zemi. Ty stojíš silný a vítězný. Jsi zase bohatší o jednu zkoušku a o jedno vítězství …
Kolik by se od tebe mohl naučit každý, kdo by se díval opravdu otevřenýma očima a pozorným srdcem! A nechtěl po nás Pán, abychom se dobrému učili ze všeho a od každého? …

mmj, říjen 2010

Listopadové zamyšlení: Jmelí

Záplavu papírové i přírodní dušičkové výzdoby na tržnicích, na ulicích i v obchodech vystřídala záplava Santa Clausů západní konzumní kultury a nenápadnější domácí prodejci vánoční výzdoby a jmelí.
„JMELÍ“: jak tě oslovit? Jak oslovit tebe, který patříš k tradicím našich vánoc? Tebe, který žiješ ve volné přírodě a jako velký zelený chomáč visíš vysoko mezi větvemi svých hostitelů, nebo přímo na nich? Nejčastěji tě hostí jabloně a jedle, ale když se rozmnožíš příliš, tak nepohrdneš ani dalšími druhy stromů. Přes léto tě není vidět. Ale na podzim, když u jabloní, jeřabin, lip a dalších stromů opadá listí, upoutáš mou pozornost a jdu tě hledat i na jedle. Jsi vždy zelené, jsi záhadné a lidé se na tebe dívají s úctou, ve které jsou i pověry.
Obdivuji tvou úžasnou křehkost. Jak zimní, tak letní bouře lomcují větvemi. Lámou je. V lese to sténá a praská až hrůza! Ale když se nepohoda přežene, vztahuješ k jasnícímu se nebi svá křehká ramena. Stejně neporušená jako před tím! Je dobré dívat se na tebe. Myslím si, jak jsem neuvěřitelně křehká. Bojím se bouří. A ve skutečnosti stačí tak málo! Když se pevně přidržím Pána, vyjasní se a nic mi neublíží…
Já vím, jak to děláš! Když přijde velký vítr, nikdy mu nenastavíš celou plochu listu. Vítr se nemůže do tebe opřít celou svou silou a ty bezpečně přečkáš to nejhorší. Kéž bychom uměli nastavovat vichrům pokušení co nejmenší část svého srdce. Všechny útoky by přelétly rychle a beze škody…
Nutně potřebuješ vodu! Ale jak si ji opatřuješ v zimě? Je to zajímavé, ale ty si umíš chránit i to málo co máš! Tlusté kožovité lístky nepropouští vláhu tak snadno. Vláhu, která znamená život. To my jinak hospodaříme s tím, co je nejpodstatnější! Jsme marnotratní, až příliš marnotratní. A když počítáme, tak jen někdy, a obyčejně velmi špatně… Určitě miluješ ptáky. Hlavně ty, kteří přilétají, jedí tvé bobule a s jejich trusem se dostáváš na nová místa. Tam, kam potřebuješ. Jedno se mi však ani trochu nelíbí. Cizopasíš! A to je vždycky špatné.
Trochu na to přestanu myslet, když se rozvoní vánoční stromek, vánoční cukroví a hřeje radost z blízkosti mě nejbližších. Srdce je plné štěstí, nejen kvůli těm, kteří jsou kolem mne, ale hlavně proto, že přišla na svět Láska. Ty, jmelí, také přicházíš do našich příbytků o vánocích. V této době je mé srdce citlivější. Je to podivné. Dívám se na tebe a chtěla bych se naučit aspoň něco: „Podobně jako ty si chráníš vláhu, chránit si poklad svého nitra, milosti….

mmj, listopad 2010

Prosincové zamyšlení: Čemeřice

Oněměla jsem úžasem. Stála jsem a dívala se na nepochopitelné. Ty kveteš ve sněhu! Byla jsem ještě dítě a oči dítěte vidí jinak. Já si tehdy myslela, že stojím na prahu pohádkové říše a čekala jsem na pokračování zázraku. Očekávala jsem, že se sněhem proderou další květy a zahýří ještě jinými, nádhernějšími barvami. Ale nestalo se to. Dokonce mi řekli, že jsi jedovatá! Zesmutněla jsem…
Přesto jsem se k tobě vracela. Líbila ses mi na chladně zářivém sněhu stále víc. Dokonce jsem tě, ty zvláštní, podivná a trpělivá, začala mít ráda.
Člověkem vždycky otřese, když se setká s něčím, co nečekal. V každém setkání s krásou, která přijde jako blesk a osvítí temno v našem nitru, je něco úžasného. Kolik symbolů ukrýváš, ty, má drahá květino vánoc? Při tvém jménu lidé myslí na Toho, který se v tento čas narodil! Kdo by čekal v zimě květy? Vždy, když už nic neočekávám a přesto se stane div a srdce se mi rozbuší radostí nad nenadálým setkáním, vzpomenu si na tebe. A na Něj, na Toho, který tak podivuhodně uspořádal všechno. I ta naše podivná setkávání. Nesmím se bát času bez květů. Každým dnem, každým okamžikem se může stát div! Musím být trpělivá. Nikdy nezoufat. Vždyť vždy je ještě čas. Ano i pro mne…
Pocházíš z vysokých hor, kde je vzduch čistý a sněhobílé pláně jiskří sluncem. Potom odpoledne se sníh pokryje modravými stíny. Stíny houstnou a mění se v noc plnou zlata zářících hvězd. Přinesla sis sebou mnoho. Barvu, květ i vůni. Probouzíš ve mně stesk po výšinách. Po něčem mimořádném! Probouzíš ve mně touhu prorazit kruh všednosti a dokázat něco krásného.
Vánoční růže, jak blízké je ti mé srdce!

mmj, prosinec 2010