Lednový příběh

Doznívají vánoce. Setkání s láskou, která po tolika staletích okouzluje znovu a znovu lidská srdce. Dohasl svit vánočního stromku, večer padají tiše sněhové vločky, ptáci se přes den slétají k příbytkům a vzduch je mrazivě ostrý. Vítr na horách uhlazuje zaváté stráně a křik lyžařů podivně kontrastuje s tichem, které zahaluje spící přírodu. A nám se v tento čas stýská. Po čem se může člověku stýskat? Po Boží lásce, jakou jsme zakoušeli o vánocích? Po lásce vůbec? Je to křehký Boží dar. A když už ho dostaneme, neumíme s ním zacházet a pak jsme ještě smutnější. Nebo se nám to podaří? Kdo ví? V jednom švýcarském hostinci stál prý starý klavír. Každou neděli na něm pro zábavu hostí hrál umělec, a když zemřel, sedali na jeho místo jiní. Nešetřili nástroj a bušili do něj, jak se komu zdálo. Klavír byl otlučený, nejedna struna byla přetržená, ostatní neladily. Tu se stalo, že přišel do hostince člověk, který uměl nádherně hrát. Díval se před tím na kouzelný západ slunce a chtěl svou náladu sdělit ostatním. Sedl si ke klavíru a nástroj začal nesměle odpovídat na jeho doteky. Umělec opatrně odstranil potrhané struny, trochu naladil ostatní a začal hrát. Nejdřív tiše, pak hlasitěji a čím déle hrál, tím krásněji odpovídal nástroj. Hosté, kteří znali jeho hlas, seděli tiše, jako očarovaní. Nemohli tu změnu pochopit. Ale večer, když už všichni odešli, chvěl se starý klavír blahem, jakoby děkoval, že se přece jen našel někdo, kdo ho pochopil, kdo se ho začal tak citlivě dotýkat. A těšil se, že bude dál obveselovat lidská srdce. To se vypravuje. Ale něco na tom je. Možná, že se všichni podobáme takovému klavíru, který je ve špatném stavu. Je v něm mnoho zanedbaného, ale skrývá se v něm velká krása. Najde se někdo, kdo ji objeví? Kdo jí pomůže, aby mohla oblažovat druhé? Neplatí to ještě víc o lásce, která v každém z nás dřímá, jako nesmírně cenný Boží dar? Když se nad tím zamyslíme, zaplaví nás nesmírná důvěra, že si tento dar hlídá sám Bůh a že to zařídí tak, aby zazářil i navenek. Zatím spí v srdci, jako spí pod sněhovou pokrývkou květiny. Ale to nevadí. Když víme, že se probudí, že znovu bude zdrojem okouzleného štěstí pro svět i pro nás, tak nemůžeme být smutní. Nevadí, že je venku zima, že se brzo stmívá, že je sychravo a občas mrzne. Nevadí, že je všude takové podivné ticho smrti. To pomine. A i v nás začne klíčit jistota a zpívat naděje. Leden je dobrý měsíc. Setrvejme chvíli v tichém zamyšlení a nechme slova příběhu na sebe působit.

mmj

Únorový příběh

Můžeme se tisíckrát podívat z okna, mnoho se nezměnilo. Trochu se natahuje den, to ano, ale venku vládne stále zima a chlad. Něco se přece jen změnilo. Na obloze se trochu posunula souhvězdí. Ale jasný Orion ještě studí. Když přijde den, ve kterém zasvítí slunce, můžeme zaslechnout ptačí hlasy. Ano, ve vzduchu je naděje. A my jdeme časem pokorně a tiše, jako ti, kdo se naučili čekat. V našich srdcích se rodí plány do dalšího roku a my máme všelijaká dobrá předsevzetí a dobré úmysly. To je dobře. Cítíme, že na úmyslu záleží mnoho. Na druhé straně jsou ty dobré úmysly nebezpečné. Mohou nás ukolébat do falešné jistoty, protože brzy zjistíme, že jen dobré úmysly nestačí ani Bohu ani nám. Že nestačí? Nestačí. Nebyla špatná ta žena. Naopak. Bála se soudu, to ano, ale jen tak, jak se bojí věřící. Měla samé dobré úmysly a byla celkem klidná. Jedné noci měla sen. Stála před zářícím Kristem. Díval se na ni a ptal se jí: „Kdo jsi?“ „Jak to, Pane, ty mne neznáš? V pondělí jsem byla v kroužku pro chudé. Úterý jsem strávila na přednáškách. Ve středu jsem navštěvovala nemocné. Ve čtvrtek jsme měli misijní kroužek. V pátek jsem byla mezi slepci a četla jsem jim. V sobotu jsem ve vedlejším kostele pomáhala při úklidu a neděli jsem prožila skoro celý den v kostele a na pouti. – „Ano, to všechno je pravda.“, řekl Kristus, „Ale když jsem k Tobě přišel na návštěvu, nebyla jsi nikdy doma…“ A tak můžeme mít mnoho dobrých úmyslů, ale když do nich nedovedeme zapojit osobní prožívání chvil s Kristem, prakticky se mu vzdalujeme. Když si tak ve chvílích přemítání děláme plány na to, jak budeme prožívat rok, musíme myslet i na tohle základní. Jinak půjdeme jen z práce do práce. Budeme mít dojem, že se obětujeme, že něco dobrého děláme. A může být, že se na to Bůh bude dívat docela jinak.

mmj

Březnový příběh

Už pomalu končí zima. Nespěchá, nikdy nespěchá. Ale první známky procitání tu už jsou a my jsme šťastní. Cítíme nový život, i když se zatím jen připravuje. Když zavřeme oči, už nám nedělá potíž představit si vonící květy, sluncem zalitá luka a předjarní oblaky. Ani příroda už není tak tichá, probouzí se. A my pokud jsme jen trochu citliví, myslíme o něco víc na Boha, který všechno řídí a oživuje. Někdy trochu couvneme, když zavane severák a zdá se, že se zima vrací, to ano. Také nás může napadnout: Copak ono by to bez Boha nešlo? Je tak nutný? Jeden severský národ si vypravuje: Vysoký topol hovořil a všude bylo uctivé ticho. „My rostliny, jsme pány všeho,“ prohlásil hrdě. „Jen slunce je mocnější, ale to je daleko. A my je svrhneme, my se bez něj obejdeme!“ Starší stromy zahučely nesouhlasem, ale mladším se to moc líbilo. „Vím, že tu jsou někteří zpátečníci,“ řekl topol, „ale já se spoléhám na mladou generaci. Uděláme prostě velkou stávku! Ukážeme, že slunce nepotřebujeme! Všechny úkony přeložíme do ticha noci! V ní budeme kvést a přinášet plody, ve dne budeme odpočívat!“ Tak to také udělaly. Ale stromy brzo začaly měnit barvy, listy se skláněly a opadávaly, louky vadly a vypadalo to, že přišel podzim. „Jsme nemocné“, volaly všechny rostliny. Ale topol se nedal. „Co vás vede? Vždyť jste hezčí, než jste kdy byly! Jste mnohem zajímavější, copak to nevidíte?“ Některé znovu uvěřily a zemřely s vědomím, že jsou zajímavé. Jako strašák zůstal topol stát uprostřed zvadlé přírody. Ale ta se začala rychle vzpamatovávat a nové rostliny zapomněly na bláhové řeči starého stromu a vesele se dívaly do slunce. Bez něj se žít nedá. Skutečně nedá. Uvědomujeme si to i my. Naším sluncem je Bůh. Všechno ostatní je podobenství a obraz. Ne. My bez něj nechceme žít. My chceme časem, který je před námi jít s ním. Kolem nás je ještě málo zeleně, tak nás nic nerozptyluje a my si můžeme silněji uvědomit mnohé. Třeba i to, že pokud má naše cesta tímto životem mít smysl a vést k cíli, musíme počítat s Boží přítomností a jeho životadárnou silou. Všechno na ni spoléhá. Ani my nesmíme dělat výjimku.

mmj

Dubnový příběh

Oblaka jsou už téměř jarní a pod nimi zpívají první ptáci. Počasí je sice ještě rozkolísané, jednou pěkně, jindy zima, ale u potoků už kvetou rozjásané květy. Lemují prudké vody a člověk jde a uvědomuje si slova Písma: „… v hukotu jarních vod jsem zaslechl Tvůj hlas …“ a pokorně čeká, až se život zcela probudí. Očima sleduje kočičky na jívách a v duchu stojí v příšeří chrámu, aby s posvěcenými ratolestmi zahájil Svatý týden a ujistil se, že se probouzí nejen příroda, ale že se probudí jednou všichni… A v tomto čase, kdy zemi svěřujeme semena, člověk cítí svou velikost. Je kolem tolik věcí, na které je možné se dívat, že zapomínáme na Pána, který stojí v pozadí tohoto dění. A pokud na něj pomyslíme, je v tom kus tradice velikonoc anebo tiché přesvědčení, že není třeba myslet na Pána života, když se probudil život … V e štrasburském dómu mají hvězdný orloj. Pracuje v něm v úžasném řádu množství koleček, řetízků, pák a ukazatelů. Číselník ukazuje přesně rok, měsíc, den, hodinu, minutu a vteřiny. Venku před ním stojí cizinci s úžasem v očích a ptají se, jak je to možné? Kdo to udělal? A v duchu chválí velkého hodináře. Uvnitř se potkají dva nepatrní mravenci. Stejně jsou ti lidé divní, řekne jeden. Dívají se s otevřenou pusou a žasnou. Viděl jsi snad někdy toho hodináře? Já jsem ho neviděl a žiju tu už dávno. Vždyť na tom orloji nic není. Jedno kolečko popohání druhé a tak to jde den za dnem. Tak o co jde? Jaképak žasnutí? Jaký hodinář? Pak mravenci pokývají hlavami a jdou si po svém. Je možné takto uvažovat, to ano. Ale je jiná otázka: Je to rozumné? Na jaře se v člověku probudí mnohé, co spalo přes zimu. Musíme si dát pozor, abychom nepropadli klamu. Život, jeho probuzení a rozmach, předpokládá toho, kdo sám má život a kdo je tak laskavý a moudrý, že ho dovede probouzet a udržovat. Každá procházka jarní přírodou by mohla být nádhernou modlitbou. Mohli bychom se z ní vracet osvěženi, s očima plnýma zázraků a srdcem, které by víc než jindy vnímalo Boha. Srdcem, které by zpívalo štěstím, že jsme se opět směli dožít jara a velikonoc, že smíme být přítomní při velkém Božím působení. Pronikla by nás chvějivá jistota, že i my jsme napojeni skrze tvorstvo na Boží život. Jistota, že budeme také žít a dokonaleji než žijeme nyní.

mmj

Květnový příběh

Jsou místa, kde se v podvečer rozezní zvony a zvou na májové pobožnosti. Oltář v kostele se sochou Panny Marie je osvětlen. Všude je plno květů a věřící zpívají a prosí o přímluvu tu, která procházela časem plná Boží dobroty a lásky. Díváme se na Marii, ale vidíme její dítě a našeho Spasitele. Říkáme si: „Bohu díky za květen, musím ho prožívat pozorněji“. A pak jdeme domů a oči vnímají kytice stromů. Intenzívní, podivně teskné a zvoucí vůně na nás doléhají ze všech stran. Zadíváme se na hvězdné nebe a cítíme úžasnou krásu života. Vdechneme a vydechneme. A pak znovu a znovu. Opakujeme to a nemáme pořád dost. Život je tak krásný. A Bůh tak blízko… A člověk zatouží po radosti! Ale radosti je málo a dá to hodně práce se k ní propracovat. Tak se ohlíží, jak ji dostat lehčí cestou, snadněji. Je jí kolem dost. Stačí vztáhnout ruku. Co na tom, že jí Bůh dal svůj řád a že tedy nějak patří jemu. „Copak se nedá ukradnout?“ řekne si člověk a sám si odpoví: „Dá!“ Jenže ono to někdy vyzní podivně. Ono s takovou krádeží nic není. Ten člověk okradl vdovu. Prostě zničil písemný důkaz, že zaplatila kus půdy. Ona to nemohla ničím prokázat a tak se musela smířit s tím, že jí to soused ukradl. Poprosila ho, aby jí aspoň dovolil vzít si z té zahrádky na památku košík hlíny. Milostivě to dovolil a šel s ní. „Jen si naložte,“ řekl rozšafně. Ona poslechla. Ale košík byl těžký, protože den před tím pršelo. „Pomozte mi,“ prosila žena, „potřebuji ho dostat na záda.“ Nešlo to. Ani netušil jaká je to tíha. „Je moc těžký,“ řekl. „Jak si jednou zodpovíte před Bohem celou ukradenou zahradu, když nejste schopný zdvihnout ten malý košíček hlíny?“ řekla žena. Musel se zamyslet. Každý by se zamyslel. Jedna věc je ukrást něco, co patří druhému a jiná věc je nést následky krádeže. Když ukradneme radost, která náleží Bohu, musíme počítat s následky. Obrovská tíže viny pochová původní radost a zbude jen výčitka svědomí a neklid srdce. V čase, kdy všechno hovoří o radosti a naše srdce po ní touží, musíme víc a pozorněji sledovat Boží řád než sobecké touhy. Pak můžeme s klidnýma očima a lehkým srdcem prožívat ten nádherný darovaný čas, ve kterém jistě dostaneme tolik radosti, kolik jí potřebujeme. Kdybychom ji chtěli krást, mysleme na následky.

mmj

Červnový příběh

Slunce začíná pálit, velké svátky se proplétají s kouzelnými dny, ve kterých je nebe nějak blíž zemi a srdci nedělá potíž myslet na vyvrcholení života. Na loukách se ve voňavém větru houpají květy a spolu s trávou čekají na ostří, které je položí k usušení. Nad obzorem se občas ukážou bouřkové mraky. Večery budou voňavé. Bude se v nich vznášet vzpomínka na ptačí zpěv, let oblaků a laskavý vítr. Jsou místa, kde se hlas zvonů loučí se dnem a vítá noc. Věřící člověk to vnímá jako svou cestu, která je bezpečná. Jako cestu, která jde proměnlivostí času, a pak vyústí do moře času. A člověk směřuje tam, kde je pravý domov, kde čeká otevřená náruč… Bylo by to tak jednoduché, kdyby nebyly problémy. Tím největším problémem je snaha být zcela nezávislý a jít svou vlastní cestou jak se zlíbí mně. Utvářet si život podle svého. Ono se zdá, že to tak dělá i příroda. Tak to člověk zkusí a ono se nic nestane. Svět jde dál. Člověk jde také dál, a hromadí zlo na zlo. Navenek to není vidět a tak se jeho život pohybuje po dvou kolejích. Dorian Gray je ve Wildově románu mladík krásný jak červnové jitro. Je bohatý a je hodný. Jeho život se zdál být pohádkovou procházkou. Dal se tedy vymalovat a byl to obraz jedinečné svěžesti, čistoty a krásy. Jenže jak šel čas, mladík se zkazil. Ničemu se nevyhýbal, ale jeho hříchy se nezapisovaly na jeho tvář, ale na ten portrét. Jeho obličej dál zůstával krásný a působivý. Na obraze se však ukazovaly první vrásky, vyžilost a stařecká ochablost. On na to nedbal! Žil špatným způsobem jako dřív. Obraz se měnil stále k horšímu! Už se na něj nemohl ani podívat a tak ho ukryl. Ale nedalo mu to, vracel se k němu. Jednou vytáhl nůž a obraz probodl! Tak probodl své vlastní srdce. Sluhové našli svého pána, ale poznali ho jen podle prstenu. V tom ošklivém starci, ze kterého unikal život, ho nebyli schopni poznat. A nad ním visel skvělý obraz, který ukazoval, jaký byl před tím, než se dal na cesty zla. My si také říkáme, že se nic neděje. Ale děje! Zlo nás ničí! Nezáleží na tom, že na ně pod červnovým sluncem, uprostřed květů a nadějí nemyslíme. Ten nejhezčí měsíc bychom měli prožít nejkrásněji!

mmj

Červencový příběh

Je to krásný měsíc. Lesy vydechují houbovou vůni. Pole se vlní ve větru a klasy začínají dozrávat. Ke konci měsíce je vidět, k čemu byly květy a proč pole na jaře voněla chlebem. Ptáci naplnili své úkoly a jsou unavení, ale objevují se mladí a na ovocných stromech se pomalu zaokrouhlují plody. Čas třešní minul, čas velkých svátků rovněž, teď jakoby všechno volalo po oddechu. A pak to najednou vypukne: lidí se zmocní atmosféra dovolených a rozjíždějí se daleko do krajin snů a nevšedností, nebo docela blízko, ale prostě jinam. Musí si oddechnout. Všude je plno lidí, na výletních místech je to až nepříjemné. Někteří šťastní posedávají v letištních halách, čekají na svůj let a fantazie jim maluje prožitky, o kterých jen snili. I věřící touží po dovolené, i když ji možná berou jinak. Vědí, že dovolenou od Desatera jim nikdo nedá a od Boha také ne. A tak se snaží spojit obojí v jeden harmonický celek. Jde to. Někdy zakolísají. Dostávají se mezi spoustu jiných lidí a vědí, že většina na Boha ani nevzdechne. Mají trable s pocitem, jak se mezi ty ostatní vejdou. Začínají mít podivný ostych, věřící se obvykle druhých bojí. Co by tomu řekli, a tak. Máme důvod být znepokojeni a bát se? Nemáme. Přesto cítíme, že všechno není v pořádku. Je to jen pocit, tady opravdu problém není. Dva řidiči jeli proti sobě a setkali se na úzkém mostě. Ten silný volá na slabšího: Uhni se, nebo uvidíš, co udělám! Ten uhnul, ale potom mu to nedalo a zeptal se: co bys udělal, kdybych nebyl uhnul? Ten se zasmál a řekl: Byl bych se musel uhnout já! Oba se zasmáli, napětí povolilo. Konec konců: lidé se vždycky domluví, když se chtějí domluvit nebo nejsou příliš zlí. Ale těch opravdu zlých je málo. Jednotlivci se domluví vždycky, horší je to s celky. Doma je také hezky. Boží dlaně jsou otevřeny a sytí se z nich všichni tvorové. Pole pomalu vydávají úrodu, těžké stroje rámusí dlouho do nocí, na cestách je vidět poztrácené obilí a přes den nemilosrdně žhne a pálí slunce. Lidé sbírají zásoby světla a tepla na chladnou zimu a večer, když zavane svěží větřík, někteří sedí před domy, jiní u ohniště či zahradního krbu a pozorují okolí. Možná vidí jak velcí, sametoví lyšaji obletují floxy, které svítí do tmy, naslouchají zvukům nadcházejícího večera, vnímají hebkost houstnoucí tmy a tiché našlapování noci. Neslyšně přelétají sovy a netopýři, člověk je unavený, ale spokojený. Jeho práce nebyla marná a je teprve červenec.

mmj

Srpnový příběh

Čas nemilosrdně spěchá, květy dohánějí zpoždění a někde je vidět, jak už prosýchají. Les trochu pozměnil barvy a změnil i melodii, kterou zpívá, když vypravuje o životě, který vrcholí. Františkánská společenství v prvních dnech měsíce slaví Porciunkuli. Pak přejde svátek Mariin a někde se v kostele světí květy. V zahrádkách i v přírodě se poslední květy otevírají do široka nebi a shromažďují jeho požehnání. Šípky jsou nalité a pomalu se zardívají, ovoce nabývá na objemu. Po dnech, ve kterých je slunce a sirota polí, objevují oblaka, která hýří barvami. Když jejich zlato, červeň a žluť pomalu zhasíná, člověk se zamýšlí nad svou vlastní perspektivou. Tuší, že podléhá podobným zákonům. S trochou závisti se dívá na usýchající třezalky, které jsou nádherné i ve svém umírání. A cosi se v něm pohne. Myšlenka! Jedna vyvolá druhou! Nejsou smutné. Je to prostě tak. Je čas setí a čas sklizně, čas úsměvů a čas slz, je čas života a doba odchodu. Všechno má svůj čas. Víme to a vůbec nejsme klidní. Nejraději bychom utekli. Kam? Jde to? Vypravuje se, jak v paláci jednoho krále se konala velká hostina. Vtom vešel anděl smrti. Jeden z velmožů tušil, že si jde pro něj, že se mu naplnil čas. „Pane,“ řekl, „sloužil jsem ti svědomitě a teď mi hrozí nebezpečí. Dej mi rychlého koně, abych ujel. Podívej, tam sedí ten, kdo si pro mne přišel.“ I dal mu jeho pán koně a ten člověk se vyhoupl do sedla jako mladík a dal zvířeti ostruhy. Jel až do večera a byl už značně unaven. Vyhlédl si tedy hostinec, kde chtěl přespat. Vstoupil a lekl se. Hned u prvního stolu seděl ten anděl smrti, před kterým prchal. Anděl mu řekl: „Bůh mi ráno poručil, abych tě k němu převedl. Na hostinu ses nechal přinést v nosítkách. Ale pak mi Bůh řekl, abych na tebe počkal právě tady. Nemohu pochopit, jak ty, neduživý stařec, jsi mohl urazit tak dlouhou cestu? Ale jsi tu. Dokázals to! Jen jedno jsi nedokázal. Utéct Boží vůli. Pojď, půjdeme.“ Jistě! Neuteče nikdo. Neutíkejme příliš ani těm myšlenkám, které vyprovokuje běh času. Každý jsme dostali úkol, každý jsme se snažili naplnit ho tak dobře, jak jsme jen uměli. Tak se klidně na chvilku zastavme nad záhony aster, které chtivě obletují poslední motýli. Potěšme se z plodů, které se začínají barvit. Poděkujme za nádheru oblaků. A když se na ně budeme v okouzlení dívat, řekněme si někdy: „S jakou krásou asi svitne jednou nový život, když už tady se s takovou nádherou s námi loučí každý náš den“. A spokojení se vraťme, abychom udělali to, co je potřeba udělat.

mmj

Zářijový příběh

Září je zvláštní měsíc. Na drátech elektrického vedení se slétají vlaštovky. Mají sice malé srdce, ale velkou touhu po dálkách, které by mnohé z nás lekaly. A to, i když bychom mohli použít moderní dopravní prostředky. Ony mají jen křídla a touhu. Opravdu jen to? Ne, ony mají ještě něco! Vědí kudy letět. Znají směr! V tom je asi těžiště všeho: znát směr. Vítr se snaží přečíst ty podivné noty na drátech. Ale neumí to. Navíc ony mění stále místa a tak je vítr nervózní a je z něj cítit chlad. Slunce sice ještě svítí, ale už nepálí. Všechno se začíná měnit a kdo má citlivé srdce a vnímavé oči, vidí mnoho. Vypravuje se, že Edwin, anglický vévoda seděl se svými rádci v zasedací síni a řešili další strategický plán pro celé území. Radili se, co by bylo nejlepší. V tom vlétlo dovnitř vadným oknem ptáče. Dívali se po něm. Naráželo do zdí, do oken, bylo vystrašeno neznámým prostorem a vážnými muži kolem stolu. Létalo dlouho a mužové dlouho mlčeli. V tom našlo pootevřené okno a vylétlo s radostným výkřikem do volnosti. „Obraz života“, řekl biskup, „viděli jste? Pobudeme chvíli v životě, mnohokrát se zraníme a pak se před námi ukáže volná cesta a my směřujeme někam, kam nyní nemůžeme dohlédnout.“ – Bylo to moudré. A bude moudré, když se nám podaří prožít odlet křehkých a líbezných vlaštovek do teplých krajin hlouběji. Budeme se za nimi dívat a v tom pohledu nebude smutek. Uvědomíme si, že i my známe směr. Víme kam jít a kam dojdeme. Zatím tam sice nedohlédneme, ale naše mysl se může povznést v naději: „ Můj Pane a Bože, svěřil jsi bezpečnou orientaci i takovým drobným tvorům, jako jsou vlaštovky. Já Tě miluji, jistě ji dáš i mně.“ Pak se můžeme dívat s radostí, jak ptáci mizí v dálkách a možná naše srdce pošle po větru kouzelnou modlitbu beze slov: „Tam doma chtěl bych být A útěch světa necítit. Tam doma, Bože, u Tebe!“ A smutek loučení prchne daleko a zbude vyrovnanost, která je živnou půdou pro čisté radosti. Je to dobrý měsíc. Bylo by škoda, kdybychom ho neprožili dobře. Je v něm už trochu loučení, ale daleko víc naděje.

mmj

Říjnový příběh

Pole jsou prázdná, někde už připravená pro setbu. Zahrady voní ovocem a koruny stromů se prosvětlily. V uschlé kukuřici zpívá vítr. Šípky a jeřabiny hovoří o tichu, změně a krvi. Stromy se zbarvily. Všechny barvy, které nachytaly za horkých dnů léta, nyní dávají na odiv. Listí pomalu opadává. Někdy, když zavane vítr, je to celá sprška a na zemi se vytváří koberec krásy. K večeru doléhají k našemu srdci podivné temné touhy, které se vznášejí v dálkách nad utichajícím krajem. Někde doutná a voní bramborová nať. Sloupky dýmu podpírají šedou oblohu a člověk si rovná bolavá záda. Slunce zapadá slavnostně a těžce, vzduch voní zemí, dýmem a syrovým chladem. Večer přichází dřív a lidé spěchají domů, aby v kruhu rodiny prožili pár chvil, na které dřív nebylo mnoho času a sil. Rodiny! Místa, kde se podle Boží vůle uskutečňuje plán vykoupení dalších generací. Jsou nezastupitelné, nic je nenahradí. A právě tato malá společenství skrytosti a lásky jsou prý v krizi. Nikdo to nepopírá, nikdo se to neodváží rozebírat. Tyto svazky jsou příliš křehké. Ale je fakt, že rodiny jsou nemocné. Většina rodin. Večery v rodinách! Ti dva sedí a mlčí. Často mlčí. I děti podivně ztichnou. Modlitba vymizela a vymřel i úsměv. Zvyk padl jako šedý závoj na všechno krásné a pak se žije těžko. A těžko se předstírá, když se zavřou dveře. Přichází nelehká noc, olověný spánek a pak tvrdé probuzení. Probuzení do chladu místnosti a do chladu srdce. Je to tak? Nebo není? Je z toho východisko? Nebo není? Jedno by bylo. Možná, že jste o něm také četli. Je velmi podivné. Přišel mrak. Tenhle chodí bez výstrahy! Maličkost. Každý měl dojem, že je v tom nevinně. A tak zavládla v celé domácnosti chladná atmosféra. Chladná zdvořilost. Stačilo by upřímné slovo, ale nikdo nechtěl začít. Mysleli si, že je chlapec příliš malý, aby rozuměl. A byl to on, kdo je smířil. Jedné noci, když si myslel, že rodiče už dávno spí, modlil se polohlasně, aby ho Bůh slyšel. Ale mimo Boha ho slyšeli i oba rodiče. Modlitba byla krátká: „Pane Bože, podívej se, co se to stalo s tatínkem a s maminkou! Už nejsou takoví, jako byli. Už se neusmějí, nehrají si se mnou, a když tatínek není doma, maminka často pláče. Možná, že táta taky. Tak je smiř. Tohle přece není žádný život. Amen!“ Pak spokojeně usnul. Ráno se nestačil divit. Při snídani bylo všechno jako dřív. „Páni,“ řekl si kluk, „ta modlitba zabrala! To si musím pamatovat…“ Rodinám se musí vrátit radost a klid. Jen tak se dá dobře prožít čas, kdy budou jeden na druhého víc odkázáni. Ani dítě není bezmocné, může mnoho, když se opře o Boha. Šťastný ten, kdo si to uvědomí a pochopí, díky době, kdy se den krátí a když za dveřmi studeně začíná dýchat zima …. Zima může být všude, jen v srdci být nesmí! Jen tam ne!

mmj

Listopadový příběh

Kalná rána se probouzejí v mlhách. Ožívají hřbitovy. Hroby jsou ozdobené a svítí na nich množství svící nejen přes den, ale i dlouho do noci. Lidé přijdou, postojí, zamyslí se a odejdou. Kolik se jich pomodlí? Kolik se jich ještě umí modlit? Je to často jen formalita, která studí jako ty mlhy, které vítr nechce rozehnat. Může je vypít teprve slunce. Nitra zaplavuje velká lítost. Ta lítost nám nedělá dobře, není příjemná a tak ji potlačíme. Jenže skutečnosti, které ji provokují, tu jsou dál. Plamen svíce se chvěje, hoří a mlčí. Pod nohama šustí spadané listí a proti obloze se rýsují holé koruny stromů. Už to není koberec krásy, po kterém jdeme. Vrstva spadaného listí tmavne tlením a dýchá z ní zánik a konec… Jsou dny, hlavně odpoledne, kdy se probojuje slunce. Jako rudé rány země svítí jeřabiny, kaliny i šípky. Na uschlých lipnicích osýchají pomalu něžné pavučiny, ale málokterý pavouček se na křehkém vlákně vydává na dalekou cestu. Kdepak je babí léto? Kdepak jsou modré obzory? A zas ta lítost! Něco už není, vzal to čas. Jen ticha je dost. A v tom tichu je Bůh nějak blíž. Možná i proto člověk myslí víc na lítost. K večeru, který přichází nějak brzo, uléhá slunce do vatových oblaků, které jsou matně prosvícené. A my, my zůstaneme sami s temnotou, která není jen kolem. Ve vzduchu je chlad, často je ho mnoho i v srdci. „Bude zima“, volají ptáci, obvykle vrány, které se houfují v parcích, nebo letí k lesu. Možná, že ráno už bude krajina bílá sněhem… Napadla nás lítost? Kdesi na světě je prý jezero slz. Je udržováno potůčkem z plačících očí a srdcí. Očí, které se musí dívat na zlo. Očí, které zbloudily a marně hledají cestu. Očí svedených, které nenašly to, co ztratily. Očí zrazených, které je těžko utěšit. Očí těch, kdo se nedovedou bránit. Očí oklamaných, které přišly o všechno. Očí těch, kdo trpí ve skrytosti. Jsou tam i slzy Ježíšovy, slzy, které vypláče i dnes za ty, kdo už plakat nedovedou a nechtějí. Hrozné jezero slzí… Vysvětluje mnoho. Nesmíme být proto příliš smutní. I když kolem nás všechno rychle posmutnělo. Život má svá světla, a má stíny. Jak šel rok, viděli jsme to na každém kroku. Bůh si nás připravuje. Nikdy nedopustí, abychom se ve stínech ztratili. Tak berme tyto dny, kdy na nás doléhá leccos z toho co je kolem nás, co je smutné, s důvěrou v Pánovu prozíravou spolehlivost. Ani přes všechny slzy si nepusťme do srdcí zármutek, který ochromuje. Konečně, cožpak se neumíme smát skrze slzy?

mmj

Vánoční příběh

Jeden autor píše o tom, jak se stal věřícím. Bylo to o vánocích a bylo mu velmi smutno. Jeho srdce skličovala podivná melancholie a nikde nenašel klid. Ani v hlubokých lesích, kterými jel k přátelům na vánoční svátky. Vrány jako černé myšlenky noci mu poletovaly kolem hlavy. Nechal koni volné otěže a ten šel za světlem a zarazil se u okna hájovny. Básník přistoupil tiše k oknu. Uvnitř plál ozářený a dárky ověšený vánoční stromek. Neslyšel, co hovoří děti a co jim říkají dospělí, viděl jen rozzářené oči. A najednou poznal, že mu nepomůže žádná lidská blízkost. Dotklo se ho něco, co je sice na zemi, ale není ze země. Cítil, že musí najít prostředníka, který by mu ukázal bezpečnou cestu ke štěstí. Ten podivný most, který tu někde musí být a na chvíli ho zahlédl v tom osvíceném okně staré hájovny. Klíč ke všem problémům. Toho, ve kterém je tišina lásky a její záruka. Každý ho hledá. Každý chce prožít příchod Boha mezi nás. Přináší do srdce teplo, i když venku je fujavice a sychravo. Vidina jesliček zahání chlad. Darovat, dávat, dávat i sebe. Napodobovat Nejvyššího. – Nám stačí přijít k jesličkám a srdce zalije vlna lásky a skrytosti. Jsme šťastní jako děti.

mmj