Sudslavský kostel

Duchovní správa v Sudslavě - 1. část

Sudslava je malá obec v podhůří Orlických hor. Leží v nadmořské výšce 430 metrů. Rozloha obce s přilehlými lesy a polnostmi je přibližně 440 hektarů. Žijí zde necelé dvě stovky obyvatel. Na náhrobcích nejstarších hrobů na místním hřbitově se objevuje starý název obce Cuclav. Patrně již za vlády Přemysla Otakara II. /1253 - 1278/ jistá panská rodina vystavěla hrady Žampach, Kyšperk /dnes Letohrad/ a Sudslavu a své jméno si vzala podle těchto hradů. První písemná zpráva o Sudslavě je z roku 1349, kdy Bušek z Kyšperka a Jan ze Sudslavy po smrti sudslavského faráře Bohuňka povolávají kněze Duchka k službě v sudslavském kostele. První zápisy o duchovní správě v Sudslavě najdeme v "Popisu arcidiecése Pražské", který byl pořízen péčí Arnošta z Pardubic v letech 1344 - 1350. Zde je uvedena i fara v Sudslavě. Z "Knih potvrzovacích" /Libri confirma-tionum/ se dozvídáme, že v roce 1349 zde zemřel kněz Bohuněk, jehož nástupcem byl kněz Duchek, což jen potvrzuje dříve uvedenou zprávu. Roku 1415 zemřel v Sudslavě kněz Staněk, jeho nástupcem se stal Mikuláš z Brandejsa, syn pana Jindřicha z Brandejsa a na Sudslavě. Podle smlouvy uzavřené mezi Basilejským koncilem a kališnickými Čechy /Basilejská kompaktáta, rok 1436/ nesměli kněží užívat světské statky, a tak byl majetek klášterů a far zabrán světskou vrchností. Vzpomeňme, kolikrát se to samé v naší další historii ještě opakovalo!

Po husitských válkách byl v Čechách značný nedostatek kněží, takže duchovní správa v Sudslavě, stejně jako i v jiných místech, zanikla. Bohoslužby zde byly slouženy velice zřídka kněžími kališnickými a později, když nebyli již ani tito, tak luterskými. V registrech panství potštejnského z roku 1587 čteme, že v Sudslavě je kostel sv. Martina, kněze k církevním službám přijednávají odjinud. Z roku 1618 máme zprávu o tom, že osadníci odvádějí desátek chlenskému faráři Janovi, za což on v Sudslavě koná každou třetí neděli bohoslužbu. Když po bitvě na Bílé Hoře /1620/ byli nekatoličtí kněží vypovězeni ze země, zbylo v celých Čechách kolem dvou set katolických kněží. Proto zůstala většina far neobsazených, bez farářů. Tehdejší majitel panství borovnického a choceňského, Ferdinand Zikmund Kurz ze Senftenau, povolal na své statky dva jezuitské misionáře. Ti zde působili po čtyři týdny, ale podařilo se jim získat pro obrácení ke katolické víře pouze 80 lidí. Uvědomíme-li si, jak hluboké kořeny měla v našem kraji Jednota bratrská /vznikla v blízkém Kunvaldu, v Brandýse žil v letech 1622 až 1625 poslední biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský, v Brandýse také zemřel roku 1474 a je pohřben kdesi na Včelnici zakladatel Jednoty bratrské bratr Řehoř/, pak se ani jejich neúspěchu nemůžeme divit. Teprve v roce 1634 byla obsazena katolickým knězem fara v Chocni a tak byla Sudslava svěřena do péče choceňského faráře, kterým byl Jan Dominik Kočský, kněz řádu kazatelského. V roce 1641 byla znovu zřízena fara v Brandýse nad Orlicí. Tehdy byla nejspíše poprvé farnost sudslavská spojena s brandýskou.

Jména brandýských farářů, kteří zajišťovali duchovní správu v Sudslavě:
1641 - 1658 Tomáš Ondřej Wolfius
1658 - 1663 Zbyněk Binovský
1663 - 1681 Václav Althauer
1681 - 1692 Jiří Matheides ze Závětic

V roce 1664 bylo nově zřízeno biskupství v Hradci Králové, ke kterému sudslavská farnost náleží dosud. V témže roce byl nákladem majitele panství v Sudslavě postaven nový dřevěný kostel. Potvrzoval to nápis, který byl v tomto kostele umístěn, a který dnes známe v tomto znění: "L. P. 1664 jest tento kostel vystavený a ozdobený za urozeného a statečného rytíře Jana Petra Hoberky z Hennersdorfu, pána na Borovnici a Závrší a urozené paní Ludmily Hoberkové z Hennersdorfu, rozené Lukavské z Lukavice, paní na Borovnici a Závrší, ke cti a chvále Pánu Bohu všemohoucímu". V dalších letech byla duchovní správa v Sudslavě úzce spojena s poutním kostelem na Homoli. Česká šlechtična, provdaná ve Španělsku, po ovdovění neutrácela svůj majetek v cizině, ale dala postavit svým nákladem kostel na Homoli. Vypráví se, že Teresie Eleonora Žďárská z Ugarte chtěla prý původně postavit zamýšlený kostel na kopci Chlum, který je blíže ke Koldínu. Pekelné mocnosti ale vždy v noci denní dílo řemeslníků rozmetaly a nechaly propadnout do země. Když se to stalo potřetí, vybrala Eleonora pro stavbu kostela jiný kopec zvaný Homole a tam nechala vystavět kostelík, který známe i my. Pokud je něco na této pověsti pravdivé, pak na ničení základů kostela na Chlumu se pravděpodobně nepodílely nečisté síly, ale spíše fakt, že ve středověku /kolem roku 1450/ zde stávala tvrz zvaná Dřel a stavba se propadala do polozasypaných sklepů, které tu po rozbořené a zapomenuté tvrzi zbyly. Základní kámen poutního kostela Matky Boží sedmibolestné na Homoli byl položen ve dnech 12. - 14. května 1692 za přítomnosti biskupa Jana Františka Kryštofa z Talmberku. Za připomínku stojí jistě i to, že Eleonora Žďárská z Ugarte v roce 1692 zřídila u kostela na Homoli školu pro děti z Homole, Sudslavy, Seče, Turovu, Skrovnice, Hájku, Lhoty Malé a Velké, Polomi a Borovnice. Když se dnes podíváme na mapu a uvedená místa spojíme s Homolí třeba jen vzdušnou čarou a představíme si, kolik kilometrů měly děti ujít ráno do školy a k večeru ze školy, nemůžeme se divit jejich častým absencím, na podzim a v zimě kvůli počasí, na jaře a v létě kvůli pomoci při polních pracích. Ve stejném roce vydala 1. listopadu na zámku v Borovnici zakládací listinu fary sudslavské. Na výživu faráře věnovala 2000 zlatých /stříbrné velké mince s vyšším obsahem stříbra/, 50 korců pole /korec je 2877 m2/, louku na 1 fůru sena a 1/2 leče lesa. Z borovnického zámku měl farář dostávat ročně koledu 1 zlatý a 30 krejcarů /to je 1,5 zlatého/, 10 sudů piva /nevíme, kolik litrů byla tato jednotka/, z panských sýpek 9 strychů žita a 8 strychů ovsa / strych je pravděpodobně sklizeň z 1 korce, protože strych má stejnou plochu v m2 jako korec/ a 1/2 vědra patoků z každé várky piva. Ke zřízení hospodářství darovala faře 4 slepice s kohoutem, 2 husy s houserem, 2 kachny s kačerem, 1 mladou krávu a prasnici. Dále 1 lůžko s peřinami: spodnici s 2 cíchami, svrchnici s 2 povlaky, polštář dlouhý s 2 povlaky, podhlavničku s 2 povlaky a 2 prostěradla. Farnímu kostelu /tedy tomu dřevěnému z roku 1664/ darovala 3 stříbrné kalichy, 1 stříbrnou monstranci, 1 stříbrnou kadidelnici s lodičkou, stříbrné ciborium, 3 misály a 3 oltářní kameny. Pokud můžeme dnes soudit, je tato výbava skutečně velkorysá.

Prvním farářem na Homoli s farním kostelem a farou v Sudslavě se stal František V. Janeba. V roce 1705 zemřela zakladatelka fary sudslavské a kostela homolského. Je pohřbena v hrobce kostela na Homoli. V letech1746 - 1788 působil v Sudslavě děkan Kučera, který pocházel z Hradce Králové ze zámožné kupecké rodiny. V roce 1750 spolu s místními osadníky nechal instalovat sochu sv. Jana Nepomuckého na sudslavské návsi a roku 1751 přestavěl kapli sv. Jana /dnes kostnice/ v Sudslavě. Za děkana Kučery byl vybudován nový zděný kostel, protože původní dřevěný během století velice zchátral. Nový kostel byl vystavěn v letech 1770 - 1772 v době hladu a moru za pouhých 7050 zlatých.


Použitá literatura:
Škola v Sudslavě 1692 - 1932 /z pamětí J. Diblíka, řídícího učitele v Česticích a F. Plocka, rolníka v Sudslavě/
Kronika obce Sudslava /Š. Hubálková/.

Marie Voženílková

Duchovní správa v Sudslavě - 2. část

Kostel Proměnění Páně v Sudslavě byl postaven za děkana Antonína Kučery v letech 1770 - 1772. Vysvěcen byl o pouti 8. srpna 1772 generálním vikářem Ferdinandem Želízkem. Kolem kostela byl již dříve hřbitov. V roce 1773 byl obehnán důkladnou zdí. Takto známe sudslavský kostel dodnes. Je to jednolodní stavba s mohutnou, ale v poměru k výšce kostela poměrně nízkou věží. Uvádělo se, že sloh této budovy je rokokový. Po přehodnocení se památkáři přiklánějí k názoru, že se jedná o pozdní venkovské baroko. Tímto přehodnocením se historická hodnota budovy velmi zvýšila, neboť takových kostelů je u nás málo. Podle vyjádření památkového ústavu byl proto ještě před rokem 1989 zařazen do seznamu kulturních památek.

Průčelí je ve štítu ozdobené sochou Proměnění Páně. Šlechtický erb nad hlavním vchodem patří rodu Kinských. Ostění dveří a oken je z pískovce z nedalekého Hájku. Je to tentýž kámen, ze kterého jsou zhotoveny schody u poutního kostela na Homoli. A jestliže se nám zdá, že by sudslavský kostel mohl být postavený výše, pak si musíme uvědomit, že práh sudslavského kostela je ve stejné nadmořské výšce jako vrchol věže na kostele homolském. Presbyterium kostela je čtvercové a mnohem užší než loď, protože z obou stran jsou k němu připojeny sakristie. Dlažba je z roku 1902. Na hlavním oltáři jsou sochy svatých Petra a Jana, po stranách Václava a Víta. Nad svatostánkem je socha Božského srdce Páně. Okno nad oltářem je zcela zakryto obrazem Proměnění Páně od Antonína Mühla z roku 1903. Po stranách v lodi jsou boční oltáře z roku 1928 z dílny Břetislava Kafky, u kazatelny Panny Marie Lurdské a na protější straně sv. Jana Nepomuckého s obrazem významného religiozního malíře Umlaufa z roku 1882. Obrazy křížové cesty jsou od malíře Janzy z Jablonného nad Orlicí z roku 1870, Boží hrob je pod kruchtou a pochází z roku 1849, varhany z roku 1894. Čtyři okna jsou s barevnými vitrážemi a jsou na nich dobře znatelná jména donátorů, a to rodiny Moravcovy, rodiny Horských, sudslavských farníků a děkana Františka Berana. Na nástropních malbách jsou vyobrazeny scény Zvěstování, Narození, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení Páně. V lunetách jsou naši čeští partoni: Cyril, Metoděj, Václav, Vojtěch, Ludmila, Anežka, Josef a Anna. Na bočních stranách presbyteria je znak papeže a Kinských. K výzdobě kostela patří sochy svatých Antonína a Terezičky. Patrně velmi stará je cínová křtitelnice, která není bohužel kompletní. Kdosi ji kdysi zkrátil o nohy ve tvaru zvířecích tlapek. Ty byly možná přestěhovány do Brandýsa a ještě se tam najdou. Vedle kazatelny jsou téměř neznatelná dvířka, za nimiž se skrývá tajemství: je to kruhový pískovcový kámen s kulatým otvorem nahoře uprostřed a dutinou uvnitř. Možná, že je to část nějaké opravdu staré křtitelnice, ale bezpečně to neumí nikdo identifikovat. Zpovědnice je netradičně umístěna za oltářem. Za oltářem po pravé straně najdeme nádherně zachovalý náhrobník paní Ludmily Maxmiliány Hoberkové, rozené Lukavské z Lukavice, z roku 1680. Do výčtu zajímavostí musíme dodat ještě čtyři lucerny a šest korouhví, které se kdysi nosily v průvodech na svátek Božího těla.

V roce 1902 se prováděla velká oprava a restaurace interiéru kostela. Protože v té době nebyly ještě památkové ústavy a úřady, záleželo jen na přání a finančních možnostech místního kněze, jak byl historický interiér změněn. Jak bylo v tomto období secese zvykem, byly sochy a celý oltář natřeny barvami /polychromovány/ a zdi vymalovány květinovými motivy. Kdyby se dnes prováděla restaurace, dá se předpokládat, že novější barvy by byly sneseny a oltář, sochy a celý prostor bychom pak mohli vidět v původní kráse podobně, jak se to stalo v Brandýse nad Orlicí. Elektřina byla do kostela zavedena v roce 1927. Při údržbě věže v roce 2000 se zjistilo, že většina krovů je napadena dřevomorkou, proto byla střecha kompletně opravena. V roce 2006 byla hradeckým biskupstvím prodána sudslavská fara, což předznamenalo zrušení samostatné sudslavské farnosti. S brandýskou byla spojena k 1. 1. 2008. O sudslavském a brandýském kostele se povídá, že jsou nejstudenější v širokém okolí. Kdo zažil v brandýském kostele o Velikonocích zamrzlou vodu v kropenkách a kdo byl někdy v zimě na pohřbu na sudslavském hřbitově, ten o tom jistě nepochybuje. Přesto chodí v neděli na bohoslužby kolem 50 věřících.

Zvony

V Sudslavě byly kdysi čtyři zvony. Za 1. světové války byly dva zabaveny pro vojenské účely. Byl to velký zvon z roku 1853, který měl průměr 107 cm a vážil 688 kg, a malý zvon původně z roku 1569, jak dotvrzoval nápis na něm: "Tento zvon jest udělán, aby ním slaven byl nebeský pán - za urozeného a statečného rytíře pana Václava staršího Herzána z Harasova a na Potštýně. Tento zvon k záduší sudslavskému L.P. 1569 slit jest". Když v 19. století praskl, byl přelit v roce 1848. Dnes je v kostele jeden zvon a umíráček, přenesený z bývalé kostnice.

Seznam kaplanů, kteří působili v Sudslavě:
První kaplan byl v Sudslavě roku 1756, první nám známé jméno je Alexius Petzold z roku 1778.
Následovali:
1778 - 1795 Josef Jeřábek
1795 - 1803 Jan Sršeň
1803 - 1807 Ignác Koráb
1807 - 1811 Josef Sejkora
1811 - 1821 František Syrový
1821 - 1822 František Zeman
1822 - 1826 Jan Gally
1826 - 1827 Václav Šeda
1827 - 1831 Jan Gally
1831 - 1838 Karel Viklíček
1838 - 1839 Václav Václavík
1839 - 1847 Václav Šeda
1847 - 1852 Josef Krška
1852 - 1860 Josef Hulata
1860 - 1866 Alois Schazfenberger
1866 - 1868 Václav Černý
1868 - 1870 Karel Syrový
1870 - 1871 Josef Kaplan
1871 - 1876 Antonín Bezdíček
1876 - 1877 František Chejnovský
1877 - 1881 bez kaplana
1881 - 1883 Antonín Bartoš
1883 - 1885 Alois Dolek
1885 - 1891 Antonín Kaška
1891 - 1893 Josef Bezdíček
1893 - 1895 Josef Portman
1895 - 1921 František Beran
1921 - 1955 bez kaplana
1955 - 1956 Josef Boštík /kaplan z Brandýsa/

Seznam kněží, kteří působili v Sudslavě:
1692 - 1704 František Janeba
1704 - 1710 Bohuslav Matyáš
1710 - 1737 Tobiáš Webr
1737 - 1740 Matěj Pacal
1740- 1746 Tomáš Kaplan
1746 - 1788 Antonín Kučera
1788 - 1796 Alexius Petzold
1796 - 1802 Jan Kolovrátek
1802 - 1806 Josef Jeřábek
1806 - 1819 Jiří Pivečko
1819 - 1823 Josef Volman
1823 - 1827 František Havránek
1827 - 1842 Josef Sejkora
1842 - 1853 Jan Záveský
1853 - 1876 Josef Slanina
1876 - 1921 Josef Kaplan
1921 - 1941 František Beran
1941 - 1943 Jaroslav Kalousek
1943 - 1953 Antonín Mervart
1950 - 1951 při nemoci zastupoval Jan Bárta
1953 - 1956 Josef Hurych /farář z Brandýsa/
1956 - 1957 Jindřich Volný
1957 - 1997 Jiří Zábranský
1997 - 2008 Josef Krajíček /farář z Brandýsa/

od 1.1. 2008 je Sudslavská farnost připojena k Brandýsu
V letech 2005 - 2006 zde vypomáhali kněží z Vysokého Mýta /P. Pavel Mistr/ a v letech 2007 - 2008 z Ústí nad Orlicí /P. Vít Horák/.

P. Jiří Zábranský

Poslední farář sloužil v Sudslavě 40 roků. K farnosti Sudslava patřily ještě obce Turov, Seč, Skrovnice Malá a Velká, Polom, Homol, Hájek a Borovnice. Po nějakém čase začal vypomáhat choceňské farnosti a obsluhoval Skořenice a Koldín. Po své farnosti jezdil nejdříve na motorce, později v trabantu. Obstarával tři kostely /Sudslava, Homol, Skořenice/ a čtyři kaple /Turov, Skrovnice, Koldín, Polom/ a sloužil k plné spokojenosti farníků. Využíval anticipovaných mší a ve všední dny střídal bohoslužby v kostelích a kaplích, aby starší nemuseli mnoho kilometrů až do Sudslavy, protože kdo z nich měl kolem roku 1960 auto? Když zemřel v Brandýse P. Hurych /1974/, zastupoval až do nástupu P. Krajíčka /1978/ kněze v neobsazené brandýské farnosti. Koldín a Skořenice se vrátily k Chocni, na Homoli vypomáhali kněží z Vamberka. Dnes má Homol ve své správě fara v Kostelci nad Orlicí. Kromě svého působení jako kněz se stal zachráncem kostelů, protože ve velmi těžké době dokázal dát nové okapy a svody na sudslavském kostele a na homolském nechal udělat novou střechu a fasádu. Kdo jej blíže znali, obdivovali jeho široké znalosti v oblasti medicíny, psychologie, literatury i vážné hudby. Ke stáří se u něho začalo projevovat zapomínání. Na Zelený čtvrtek roku 1997 utrpěl úraz při dopravní nehodě, kterou ale nezavinil. Pak již nemohl zůstávat na faře sám a dožil v kněžském domově ve Staré Boleslavi. Zemřel v květnu 1998, pohřeb měl v Sudslavě a zde je také poblíž hrobu P. Františka Berana i se svými rodiči pochován.

Závěrem

Je potřeba říci, že různé prameny uvádějí u některých událostí rozdílná data. Naším cílem ale nebylo vypracovat historicky přesné pojednání, ale spíše připomenout minulost jedné, nepříliš velké farnosti. To, čím procházela, se dá zevšeobecnit. Podobně jako v Sudslavě získávaly nové kostely a kláštery základní majetek a vybavení od majitelů panství, byly tzv. nadány, a dále bohatly z darů, odkazů /když někdo v poslední vůli odkázal něco kostelu, farnosti/ a dobrým či špatným hospodařením v zemědělství, lesnictví, pivovarnictví a podobně. A stejným způsobem také o svůj majetek přicházely: v husitských válkách /po roce 1420/ byly kostely a kláštery vylupovány a vypalovány. Po přijetí Basilejských kompaktát /1436/ byl církevní majetek převeden světské moci. V době třicetileté války /1618 - 1648/, kdy naše území drancovalo vojsko polské, saské a nakonec dánské a švédské, byly pleněny nejen kostely a kláštery, ale celá zem. V této době /1648/ byla švédskými vojsky uloupena neuvěřitelně rozsáhlá a bohatá sbírka císaře Rudolfa II. S ní se dostala do Švédska i tzv. Ďáblova bible /Kodex gigas/, která vznikla v klášteře v nedalekých Podlažicích v 1. polovině 13. století, a kterou nám po 360 letech v loňském roce na několik dní Švédsko zapůjčilo. Mnoho klášterů a kostelů zaniklo z vůle císaře Josefa II. V roce 1781 byl jejich majetek prodán a peníze přešly do "Náboženského fondu" a byly tak volné ke státnímu použití. Podle dnes známých údajů byl tento fond v Čechách 12 milionů zlatých, na Moravě 10 milionů zlatých. Pro porovnání: v té době se 250 zlatých ročně považovalo za odpovídající příjem městského učitele a jeho rodiny, za 300 zlatých se mohl odvedenec vykoupit z vojenské služby, která byla až do roku 1802 doživotní. Minimální celodenní stravné bylo stanoveno na 5 krejcarů na osobu a den v nemocnicích a na 4 krejcary na osobu a den ve vězeních /1 zlatý = 60 krejcarů/. Ze zrušených klášterů se staly kasárny a nemocnice, z kostelů pak vojenské i komerční sklady. Z Náboženského fondu stát dával platy kněžím. Tenkrát poprvé stát převzal úplný dohled nad církví a kněží se stali vlastně státem placenými úředníky. Za napoleonských válek muselo být mnoho zlatých a stříbrných bohoslužebných předmětů předáno do vídeňské mincovny, protože státní kasa byla prázdná. P. Petzold tak odvedl k této povinnosti v roce 1793 jeden stříbrný kříž a dva stříbrné svícny. Při pozemkové reformě /Zákon z 16. 4. 1919/, která byla prováděna v letech 1923 až 1926, byla majitelům, tedy i církevním subjektům, odebrána zemědělská půda nad 150 ha a nad 250 ha všechna. Tzv. církevní zákony z roku 1949 zrušily samostatnost všech církevních subjektů /tyto zákony platí částečně dodnes/. Tehdy byly zavedeny funkce církevních tajemníků a nutnost státního souhlasu k výkonu kněžské služby. Do roku 1953 přišla církev o všechen nemovitý majetek /poslední v řadě byl snad Chrám sv. Víta/ a zkázu dovršila měnová reforma v roce 1953, při níž přišly o zbytky finančních rezerv nejen fary a kláštery, ale doslova všichni obyvatelé ČR. K takto jen letmo nastíněnému vývoji ve věcech majetkových můžeme připojit perzekuci kněží: kolik jich bylo upáleno za husitských válek, když se nepřidali ke kališníkům. Kolik jich zahynulo za třicetileté války, když hned vítězili katolící a hned zas protestanté. Vzpomeňme sv. Jana Sarkandera, který byl umučen protestanty v roce 1620 ve svých 44 letech. Kolik kněží zahynulo v koncentrácích 2. světové války, kolik jich bylo uvězněno v komunistických kriminálech /K. Otčenášek 8 let, V. Tajovský 11,5 roku, O. Mádr odsouzen na doživotí a propuštěn po 15 letech, P. Toufar zemřel po čtyřtýdením věznění a mučení/. Kolika kněžím byl odňat státní souhlas k výkonu kněžské služby, takže se mohli živit jen jako umývači oken /kardinál Miloslav Vlk/, geodetický figurant a topič /biskup Václav Malý/, dělník v mlékárně /arcibiskup Karel Otčenášek/, pomocný dělník /opat Vít Tajovský, theolog Oto Mádr/. Zamyslíme-li se nad křivolakými cestami, po nichž se církev v našich zemích ubírala, musíme uznat, že kdyby základy církve stály pouze na lidech, nebyl by patrně u nás jediný kněz a nestál by jediný kostel. A přece: kněží je málo, ale jsou. Mnoho kostelů zaniklo, mnoho jich ve vojenských prostorech zničila naše a po roce 1968 sovětská armáda, mnoho kostelů se bez pomoci pomalu rozpadá. Ale v kostelích, které zůstaly, nám předcházející generace zanechaly penězi nevyčíslitelné kulturní bohatství. Bůh naše gotické, barokní a novorenesanční kostely nepotřebuje. Nepotřebuje ani vzácné obrazy a zlacené sochy. On potřebuje jenom naše duše. Všechnu tuto krásu ale potřebujeme my, lidé. Toto dědictví nás spojuje s těmi, kteří nás předešli na věčnost. Starejme se tedy o své kostely a mějme je v úctě, abychom je spolu s vírou mohli předat těm, kteří přijdou po nás.


Použitá literatura:
Škola v Sudslavě 1692 -1932.
Upřímné poděkování za ochotnou pomoc a vzpomínky: paní Boženě Dostálové, rodině Hanušových, paní Marii Meldové a panu Josefu Počtýnskému.

Marie Voženílková